Možná by bylo přesnější vyjádření, že tento sport nenalezl zalíbení ve mně. Jsem poměrně zimomřivá, slovo prázdniny ve mně vyvolává pocit horkého léta, vody; zimní alternativu tohoto pojmu beru pouze jako variantu určenou k dohnání nenaplněného zimního spánku. Hory v zimě jsem ochotna vnímat jako impozantní dekoraci při pohledu z okna cukrárny a sníh bych měla o hodně radši, kdyby zůstával měkký, kyprý a pokud možno aspoň trochu hřál.

     Pokaždé, když došlo v mém životě na lyže, zažívala jsem pocity nejhoršího pokoření, protože ať jsem dělala cokoli, vždycky jsem se nakonec kutálela z  kopce dolů stylem STEJNĚZASEUPADNEŠ a padala na těch nejtvrdších místech, kde se téměř nedalo vstát a většinou ještě nějakému hodně dobrému lyžaři pod nohy. Jak už to chodí, hodně dobří lyžaři neměli pochopení ani za mák, takže sice moje tělo většinou objeli, ale i při té své rychlosti stejně stačili moji hlavu zasypat nadávkami, po kterých jsem se plížila sjezdovkou s ještě menším odhodláním a toužila být neviditelná. 

     Zkrátka, neměla jsem lyže nikdy ráda a ony to poznaly a neměly rády mě. A dávaly mi to jaksepatří najevo. Proto jsem se v určitém období svého života rozhodla, že na tomto poli už nikomu a nejméně sobě nehodlám nic dokazovat. Jenže – odříkaného chleba…..

     Sedíte se sympatickým chlápkem ve vinárně, už máte za sebou večeři a říkáte si, že tohle vážně vypadá velmi dobře a on náhle skončí své dvouhodinové vyprávění o vojně, které jste se z taktických důvodů rozhodla nepřerušovat a vy čekáte, co přijde teď. On na vás upře své krásné hnědé oko a praví: „Co takhle lyže? Jezdíš na hory?“ A bere to jako naprostou samozřejmost civilizovaného člověka 21.století. Ne, nejsem tak nedospělá, abych předstírala něco, co nejsem, takže jsem spolkla tři knedlíky v krku,  ke svému handicapu jsem se přiznala okamžitě a měla za to, že tím je to vyřešeno. Ne tak on. „A co děti?“ Přiznala jsem tedy, že děti jezdí, nicméně teď jsou trochu pozadu s vybavením. Na to on, že to se spraví. Výborně, zajásala jsem v duchu. Jsem šikovná maminka, já budu mít kamaráda a děti dostanou někoho, kdo se jim bude na sjezdovce moci trochu věnovat. A já zatím v chaloupce budu péct lívance a vařit bramboračku. Tralala, tralala…to to hezky vychází.

     Nastal podzim a můj drahý se opravdu pustil do plánování a kontroly, co komu chybí a co se bude muset opatřit. Musím říct, že to činil s nadšením, které mi bralo dech, ale rozhodně jsem mu to nehodlala zkazit. Pak byl vyhlášen den „D“ a jelo se do doporučeného bazaru v malém městě za Prahou dokoupit všem vybavení. Tedy, já jsem až na místě pochopila, že VŠEM znamenalo i mně. Těsto na lívance začínalo v mých představách kysnout. Pak přišla zima a kýžený víkend. S přáteli (hodně dobrými lyžaři – samozřejmě) jsme vyrazili do hor na chaloupku. Vůbec mě nenapadlo, že ten líbezný domek je v zasněžené krajině přístupný pouze pěšky a že tedy vše, co vezeme za účelem dovybavení našeho pohodlí, poneseme od parkoviště na svých bedrech – zapadanou krajinou a závějemi – asi 300 metrů do kopce. Bylo to mimo jiné i několik molitanových matrací (abychom měli všichni na čem spát), veškeré lyžařské náčiní – tedy sjezdovky i běžky, jedny sáňky (které se ale jako dopravní prostředek do kopce a neprojetou závějí neosvědčily – ani jako tažné zařízení ani jako dopravní prostředek). Pak mnoho potravinových zásob, neboť jsme jeli v počtu osmi osob. Já osobně jsem přibalila náhradní oblečení, které jsem se chystala na chaloupce zanechat pro případy nouze.

     Na parkovišti nastalo třídění a přidělování zavazadel způsobem „žádná ruka nepůjde nahoru prázdná“. Já, protože jsem stará údernice a protože byla tma a vítr, jsem pro sebe vymyslela ještě jedno heslo, a to: „přece nepůjdu dvakrát“. Tím pádem jsem si přehodila přes každé rameno jeden batoh (to se mi ještě zdálo, že to není moc daleko) a do volných rukou popadla roli molitanu(je lehoučký…). Nicméně po pár metrech už jsem byla zpocená a věděla, že jsem něco neudělala dobře. Pak jsem viděla, kterak dětem věci vypadávají z rukou, jak se snaží vymyslet nějaké hloupé fígle, které povedou k tomu, že drahocenné přeskáče zmizí nenávratně v metrových závějích neznámo kde.

     Poté, co mi role molitanu popáté vyklouzla z rukavic a já zjistila, že ji před sebou mohu nanejvýš bezmocně kopat (směrem do kopce), zavelela jsem, ať mě všichni obloží zavazadly, která mají navíc, spěchají nahoru a ať se pro mne a zbylá zavazadla co nejdříve vrátí. Mělo to něco do sebe – všichni mě měli za obětavce a já opravdu nemusela jít dvakrát. Škoda jenom, že cestou nahoru zabloudili.

     Byla tma, mlha, vítr. Když jsem se začínala měnit ve sněhuláka (nemohla jsem se příliš pohybovat, hlídala jsem molitanové role, aby nenatáhly vodu) otevřela jsem batoh a natáhla na sebe druhé kalhoty a náhradní bundu. Po nekonečně dlouhé době si mě vyzvedli a konečně jsme se všichni přemístili ke kamnům, která mezitím už někdo stihl roztopit. Bylo mi přikázáno se nesvlékat z bundy a vybalit potraviny. Než se mi to v zajetí mých několika vrstev podařilo, můj drahý stihl vyvláčet nahoru všechny naše lyže.

     Následující den nastalo krásné ráno. Bohužel příliš krásné. O mnou vnucované lívance nikdo nestál. Můj drahý sice lívance rád, ale bylo vidět, že představy, kterak mě seznámí a naučí milovat svůj oblíbený sport, se nevzdá lacino – jen za kus sladkého těsta. Mládkovu písničku o tom, že „pěkně v teple pohlednice napíšu všem známým“ jsem si mohla pouze tiše broukat. Byly mi přiděleny dva těžké vykotlané pařezy, které jsem si měla obout a já si opět vzpomněla, co všechno nemám na lyžování ráda...  Aby toho nebylo dost, měla jsem si k nim připnout podlouhlé fošny a doplazit se na sjezdovku.

     Kolo vleku se nám točilo několik metrů nad chalupou a já si řekla, že jsem velká a dospělá a umím se k těm věcem postavit lépe než v dobách mého zeleného mládí, a nějaké to plužení zvládnu. Navíc moje mladší dcera se nadšeně holedbala, že mě bude učit.... zlatíčko moje.  Dorazili jsme na vrcholek sjezdovky. Nebudu příliš rozmazávat to, že mě holeně od hnusných přeskáčů bolely už v tu chvíli. Ale zatím jsem za sebou neměla žádný pád a moje láska vypadala jako schopný instruktor. Pouze do chvíle, než jsem se podívala z  kopce dolů a než mi za zátylkem prosvištěl hodně dobrý lyžař. Celý děs mého dětství a mého raného mládí, který byl už dávno zapomenut a zaplašen, si našel novou příležitost a naplnil celé moje vědomí. Vrátil se mi pocit absolutního pokoření.  

    Viděla jsem stromky a sloupky, do kterých určitě narazím. Viděla jsem sklon odporného kopce, který určitě neubrzdím. Všude kolem mě byli lidé, kterým se určitě připletu do cesty. Zlatíčko moje, ta malá zrádkyně, když viděla, že se zdržuju rozhlížením, zmizela v kopci se svými vrstevnicemi. A naproti mně jenom to milované hnědé oko, kterému jsem nechtěla kazit radost, ale proud jeho slov byl pro mě pouze zvuk bez obsahu.

     Tři metry šikmo dolů – zastavit silou hůlek, mechanicky se otočit a zase dva metry šikmo dolů – žuch... Bylo mi jedno, co říká. Nechtěla jsem se odrazit a jet. Bylo to z kopce a nabíralo to rychlost. Chtěla jsem jenom plakat a umřít... Nakonec to vzdal a odjel. Poslal mi Marka s Markétou, naše kamarády, jak jinak, než hodně dobré lyžaře. Dokázali mě přesvědčit, že se dostanu z kopce dolů. Donutili mě částečně i zatáčet  a nasednout na vlek... a když jsem jela potřetí, docela se mi to líbilo. Když jsem jela počtvrté, opájela jsem pocitem vítězství.

     Světe div se, druhý den jsem se docela těšila – cítila jsem se jako mazák. Od snídaně jsem všechny popoháněla, aby se necourali, abychom si sportu ještě trochu užili. Zapomněla jsem však ještě na jednu vlastnost hor. Bylo stejně hezké ráno, stejné místo, stejní lidé. Jen sníh nebyl stejný! Trochu roztál, trochu ztuhl. Sjezdovka měla povrch tvrdého zrcadla.   

     Neměla jsem své asistenty a jela sama. Ne, nejela, bezmocně jsem se kutálela, z  kopce, který se choval úplně jinak než včera. Byla jsem zase nemožná. Zase mi nedovolili utéct, ale tentokrát už bylo jasné, že starého psa…

Nebudu rozebírat, jak jsem byla ráda, když víkend skončil. Ani to, jak mě moje holeně bolely ještě dva týdny poté, když jsme opět vyrazili na hory. Naštěstí pro mě s námi další víkendy začali jezdit i jiní kamarádi, jejichž doménou a zálibou byly více běžky. To se mi docela líbilo. Vlastně i dřív se mi to líbilo a jakž takž se mi to dařilo zvládnout.

     Jeden si jde krajinou, není sám, myslí si na SVÉ věci a relaxuje. Dojde k hospůdce, dá si punč a jde dál. Nehobluje kopec nahoru a dolů jak na centrifuze. Vybavení na nohou netíží, kopce, které se musí zdolat, jsou mírné. Někdy se takto dopravíte do krajiny, která vypadá jak skleněné království z pohádek Christiana Andersena. Navíc tělesné partie se po víkendu zdají být spíše protažené a rozpohybované a ne totálně odrovnané a namožené.

     Nedávno jsme takhle z hor přijeli a já se rozhodla potěšit svoje životní Štěstí  tím, že sjezdař ze mě sice nebude, ale běžky jsem si docela oblíbila. Vyprávěla jsem o této své nově nabyté chuti snad čtyřicet minut s přesvědčením, že mu tím dělám radost. S absolutním nepochopením věci se na mě povzbudivě usmál a řekl: „To bude dobrý, neboj, na to přijdeš…“

     Tak vám nevím...

Lohonka I., Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk