Samozřejmě, že mi to nijak nevadilo, četla jsem slovensky stejně jako česky – nevnímala jsem řeč, jen příběh. Některé filmy a některé rozhlasové hry byly ve slovenštině, prostě – byla to naše druhá řeč. Dnes jsem však s překvapením zjistila, že opravdu, když se řeč nepoužívá, zapomínáme... Dívala jsem se na film, který byl dabován slovensky. Najednou jsem si uvědomila, že některá slova jdou kolem mne! Ano, bylo to sice při rychlém, rozčíleném rozhovoru – ale stejně!

      Jako malá jsem žila v domě, kde bydlela diplomatická rodina. Měli malou dívenku, přibližně stejně starou, jako jsem tehdy byla já. Jednoho večera u našich dveří zazvonil zvonek – a pak bylo dohodnuto, že se budu kamarádit s jejich dcerkou a v podstatě s ní trávit své volné dny. Pro mne to bylo (což jsem ocenila až daleko později) velkým darem, protože Alycia měla anglickou vychovatelku. Chodily jsme do parku, hrály si s panenkami, chodily jsme po ulicích... Zcela nenápadně jsem se naučila velice dobře anglicky. Jen mluvit, pochopitelně. Trvalo to necelé dva roky, ale bylo to moc fajn. ... Pak najednou, jednoho dne, byl jejich byt prázdný. Za pár dnů tam bydleli diplomaté jiní. Bulhaři. Kde je mé tehdejší kamarádce konec?    

     Přešlo pár let. Maminka pak náhodou zjistila, že náš učitel matematiky umí anglicky. A tak ho požádala, jestli by mne nemohl učit. Nejprve se zdráhal, protože v těch létech se jako cizí jazyk preferovala pouze ruština a on se dost bál, aby z toho neměl nějaké nepříjemnosti. Nakonec se dohodli: pan profesor (ano, byl to universitní profesor, který byl rád, že směl učit matematiku alespoň na základní škole) nás „doučoval“.

     Byli jsme skupinka čtyř stejně starých dětí – vzpomínám na ostatní tři – jedna holčička mi později s pláčem řekla, že zítra s rodiči odjíždějí a už se nikdy neuvidíme. Zapřísahala mne, že to nesmím nikomu měsíc říct – ani doma!!! Mám od ní ještě ve starém památníku obrázek. Snad až po roce jsem se dozvěděla, že tenkrát emigrovali.

     Pan profesor nás tedy „učil“. Ale protože byl zvyklý na studenty a ne na malé děti, moc se nám jeho učení nelíbilo. Mě tedy vůbec ne. Nebyla to hodná a veselá nanny; naopak začaly úkoly, zkoušení, překládaly se věty, které nás nezajímaly. My jsme svého učitele jednoznačně také nezajímali, někdy byl při hodinách dost „unavený“. Byl sám, ve válce přišel o všechny, tak řešil nepříjemnosti a samotu pitím.

     Během času – asi po roce – všechno skončilo. Respektive – po prázdninách už nezačalo. Do školy přišla jiná učitelka na matematiku a nás děti nějak ztráta starého bručouna nezajímala. Když jsem se pak, až na střední, přihlásila na angličtinu, začínala jsem znovu téměř od začátků...

     A tak si říkám, že najdu v knihovně nějaké bezva knížky ve slovenštině a občas si pustím v televizi slovenský kanál. Bylo by škoda tuhle hezkou a melodickou řeč zapomenout...

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk