No pochopitelně – zvýšenou tělesnou aktivitou. Vyzraju na to! A tak jsem zakoupila švihadlo. Již v dřívějších dobách, časech to mdlého rozumu, pokoušela jsem se o různé druhy fyzické aktivity, které by vedly k odbourání tělesného tuku. Například jsem zkoušela běhat. U tohoto typu pohybu mě docela nepříjemně zaskočila skutečnost, že pokud chce člověk běžet, musí daleko rychleji hýbat nohami, než-li je tomu při chůzi. Opravdu – zajímavá zkušenost. Kdyby mi to někdo řekl dříve, asi bych si tento druh sportu nezvolila. Jogging jsem definitivně zavrhla v okamžiku, kdy jsem běžíc okolo našeho bloku, naprosto splavená, vyčerpaná a těžce funící (ty cigarety!), narazila na našeho sportovně založeného souseda, vykonávajícího tu samou, dle mého názoru naprosto nerozumnou, činnost.  „Tak co? Kolikátý kolečko děláte?“zeptal se mě nadšeně soused. „Třetí,“ zasípala jsem lapajíc po dechu. Nijak jsem nerozváděla, že mám na mysli třetí kolečko v tomto týdnu. „Tak hip-hip, já jdu na osmý,“ jásavě mě povzbudil soused a rázem mi zmizel z dohledu. Rychlostí jednoho km/hod. jsem se zvolna dosunula domů, hip-hip skočila do postele a od té doby už jsem nikdy nevyběhla...

     Ovšem – švihadlo – to je něco jiného, říkala jsem si. V podstatě člověk stojí na místě a jen drobnými odrazy uvádí své tělo do pohybu. To přece není nic náročného. Navíc jsem se dočetla, že za jednu hodinu rychlého (rychlého?) skákání přes švihadlo spálí tělo 2300 kJ. Dámy a pánové, to je jeden řízek s pečenými bramborami a lžící tatarky! No, nebyla by to paráda? Mé rozhodnutí nemá nikdy daleko k činům, tak jsem se vydala do obchodu se sportovními potřebami. Už zde byly nastíněny nepatrné náznaky toho, že ne vše se bude odvíjet podle mých růžově nalajnovaných představ. Za pultem stála mladá prodavačka s postavou, která zvěstovala, že majitelka figury se neživí ničím jiným než syrovou brokolicí a jako nedělní zákusek si dopřeje čtyři ovesné vločky. „Máte švihadlo?“zeptala jsem se. „Máme,“odvětila prodavačka. „Jak potřebujete dlouhé?“ Zarazila jsem se – co já vím, jak má být dlouhé? „No, asi tak jako na mě,“ špitla jsem znervózněle. Prodavačka mě přejela pohledem, její harddisk bleskurychle vyhodnotil moji výšku (i šířku) a po jejích rtech přelétl úsměv. „Vy budete skákat přes švihadlo?“otázala se s ironickým podtextem (všichni ostatní nakupující v obchodě otočili hlavy naším směrem).  „Jo, budu,“prohlásila jsem razantně a nenechala si nabourat sebevědomí. Jen počkej, děvenko, on tě za takových deset let ten humor přejde, pomyslela jsem si. Protože jsem v podstatě dobrák, chtěla jsem holčině udělat vyšší tržbu a poručila jsem si ještě cvičební podložku, tzv.karimatku. „He-he,“zasmála se prodavačka, „ vy to teda berete hákem“. He-he, řekla jsem si v duchu, dej pozor, ať nevemu pravym hákem tebe, ty jedna bezpracně hubená špageto!

     Donesla jsem si švihadlo vítězoslavně domů a vytáhla ze spodku skříně sportovní soupravu Adidas, kterou jsem měla na sobě naposledy někdy před deseti lety. Zdálo se mi to? Nějak –  jako by se při posledním praní trošku srazila...  Když se mi podařilo do ní nasoukat, měla jsem pocit, jako bych se právě dobrovolně oblékla do svěrací kazajky (možná by to nebylo od věci). V kuchyni jsem si vybudovala dostatečný prostor pro své aktivity, přičemž rachot přesunovaného nábytku vylákal děti z jejich pokojů. Spatření mé osoby ve sportovním úboru v nich vyvolalo nepochopitelné záchvaty smíchu. „Co je?“, zeptala jsem se dotčeně. „Víš, mami, jak vypadáš?“, hýkal syn lámajíc se v pase. „No jak?“, vysunula jsem bojovně hlavu. „Jako když se opéká jitrnice a je těsně před prasknutím,“ zalykalo se smíchem dítko, které jsem osobně povila. Kastrol proletivší těsně kolem synovy hlavy vyčistil kuchyň od čumilů a posměváčků a já se konečně v klidu mohla věnovat zušlechťování svého těla. Pustila jsem si CD přehravač a za zvuků písně Sagvana Tofiho „Dávej – ber“ jsem začala skákat přes švihadlo. No... začala... Chtěla jsem...    

     Neuvědomila jsem si, že od mých třinácti let nejspíš došlo ke značnému navýšení sil zemské přitažlivosti (to nám zatajili ... nikdo se o tom zatím nezmínil a to by jsme přece měli všichni vědět.) Já vám prostě nedokázala odtrhnout nohy od země. Jak kdyby byly přilepeny sekundovým lepidlem, anebo jakoby se moje tělo přeměnilo v jeden obrovský magnet. Má pevná vůle ale překonala veškeré zábrany – včetně fyzických zákonitostí – a já posléze uvedla své masy do pohybu.

Byť se nohy při výskoku vzdálily od země asi jen o 1,5 centimetru, což bylo akorát tak na projití švihadla o totožném průměru. Při dopadu nohou na podlahu se ozývalo hlasité „dus – dus“ a celá kuchyň se otřásala. Vynakládala jsem obrovské úsilí dodržet rytmus doprovodné písně, přičemž jsem skladatele i interpreta častovala nelichotivými přízvisky. Nutno zdůraznit, že Sagvan Tofi rozhodně rychleji zpívá, než-li mu to myslí. Podařilo se mi asi třicetkrát švihadlo přeskočit, načež jsem se polomrtvá zhroutila k zemi. V témže okamžiku, s neochvějným talentem přijít v tu pravou chvíli, vstoupil do místnosti manžel a vida mě schoulenou na zemi, zeptal se zděšeně: „Proboha, co se ti stalo?“„Ci...ci ...ci ...,“ vyrážela jsem ze sebe mezi mohutným lapáním po dechu. „Cože?“ Manžel se – fakt – vážně – tvářil starostlivě. „CIGÁRO!“ podařilo se mi vyhrknout při jednom výdechu. „Dej ...dej, dáve – ber...sakra! Chci říct, dej mi honem cigáro nebo chcípnu!“ „Spíš bys potřebovala zavolat záchranku,“usoudil manžel. „Akorát si nejsem jist, na který oddělení by tě odvezli.“ Po chvíli se mi podařilo odplazit do koupelny, kde se mi dostalo potěšení shlédnout svůj obraz v zrcadle. Fakt pohled pro bohy. Upocený ksicht barvy sovětské vlajky, vypoulené oči ála ping-pongový míček, mokré vlasy trčící do všech světových stran, celkový výraz – šílenec právě vyvraždivší celou rodinu.

„Jsi normální?“odtušil manžel. „O co se to pokoušíš – v tvym věku?“ „Jak – v mym věku?“ rozčílila jsem se. „Vždyť jsem v nejlepších letech!“ „Hmm, v nejlepších letech... ale na co? Na kouření, pití šampáňa a pojídání chlebíčků?“ „No to taky, samozřejmě,“ odpověděla jsem a pana chytrolína zpražila tím nejhnusnějším pohledem. Následující den patřil k mým nejhorším v životě. Nemohla jsem se vůbec hýbat, pokrčovat nohy, předklánět se, chodit. Řízky, chlebíčky, šampaňské a cigarety mi ostatní členové rodiny nosili do postele.

     Ať mi někdo vypravuje, že pohyb má pozitivní vliv na naše zdraví. Mě pět minut pohybu málem zabilo. Když jsem se dostala z nejhoršího, vzala jsem nůžky a rozstříhala provaz švihadla na miniaturní dílečky. Plastová držadla jsem rozdupala na malé střípky, což mi dalo docela zabrat. Díky zvýšené námaze při ničení švihadla se mi podařilo zhubnout – doufám, že to bylo nejméně půldruhého kilogramu... Asi si dojdu koupit nové švihadlo.

     (Jo, a víte, že za hodinu hraní karet vydáte energii o hodnotě 440 kJ? Což je asi jeden malý suchý rohlík.)

Pršalová Michaela, Humpolec

linkuj.cz vybrali.sme.sk