"No, ted jeste aby tam porad byli!", rikala jsem si v duchu. Nebyli uz na stejnem miste, pokracovali dal po silnici a na ruksaku jim vlala ceska vlajecka.. Jeli jsme v protismeru, tak jsme museli otocit auto a zastavili primo pred nima.Vyklonila jsem se z okna auta a nevinne se zeptala – predem peclive pripravenym brnenskym slangem: "Cau plotnaci, kam se hrnete? Hoknete, kam vas mame odlifrovat!"...  Nikdy v zivote uz neuvidim tak vytrestene oci!   Pak ten vyssi zduchl do sveho kamarada: "Tyyy vole, to ja ta blondata koc, co sme ju  zblikli pred parma dnama!" Pak se otocil na mne: "  "Kocore, neval kliny, ze ses z Brna!" "Nahodou sem!  A co tady delate vy?" "No, šmrncli sme to špiznót vokolo, ale došly lováče, néni čas, tak chcem lapnót ňáké éroplán."

   "No, tady ho nelapnete" –  najednou jsem se citila tak strasne doma."Taky uz berem pali smerem Dzerba!" "Tak vlezou uz dovnitr nebo co bude? zeptal se nervozne Alain. "Copak tady budeme stat celej den?" Udivilo mne to, nebyla jsem od nej zvykla, ze by mne nekam honil nebo byl takhle neprijemnej. Rekla jsem klukum, aby si vlezli dovnitr, ale ze bohuzel nejedem na Dzerbu, ale jestli chteji s nama do Chenini, tak ze je tam vezmem... Souhlasili.  Marius jim pomohl nalozit veci dozadu a pak se vsichni vecpali na zadni sedadlo. Nasi novi pasazeri se nam predstavili, ze jsou Zdenal a Jozka a pak jsme pokracovali uz v cestine, ze prave prisli z vojny (strih vlasu tomu nasvedcoval). Jenze – tejden se valeli na plazi a uz je to prestalo bavit a tak se jeli podivat do Matmaty a kolem. Letadlo jim leti z Hamt Souku na Dzerbe za dva dny a oni predpokladaji, ze o pruvodkyni se uz pokousi pepka, jestli nezdrhli.

     "Udelala ji to jedna koc letos v lete a je z toho jeste cela spatna, vzala zajezd za svoji kolegyni a zrovna z toho zajezdu ji utekla", vykladal pomalu Zdenal..  Zacala jsem se smat: "Tak to se ji prosim vas za mne omluvte..." "Neval, zes to byla ty!" "No, kolik myslis, ze je tady uprchlejch Cechu?Jsem tady z Ceska sama."

"Ty ses teda cislo!" Jozka se zeptal: "Ty litas s tim francozskym borcem?" "Jo,zijeme spolu.'"

      Otocila jsem se zase k Alainovi, protoze ten nerozumel ani slovo, co jsme si povidali, a trochu zahanbene jsem si uvedomila jeho prekladatelskou trpelivost a zhruba mu prevypravela, co jsem se dozvedela.

      Projizdeli jsme pres par vesnic, ale nikde jsme se nezastavili. Ksary jsou nesmire zajimave a exoticke, ale po zhlednuti ctyr, peti  nemusite uz dalsi videt. Rekla bych, ze tahle cast Tunisu je jimi primo precpana :-).  Krajina kolem nas zacala byt pustsi a pustsi. Vubec jsem nechapala, jak by se tady mohli lidi uzivit...

      "Tak, jsme v Chenini", prerusil nasi zabavu Alain. Byl to Mehdi, kdo nas na tuhle vesnici upozornil. Rikal, ze tady jeste lidi mluvi svym puvodnim jazykem a ze rozhodne stoji za navstevu. Mel pravdu. Nikdy jsem nevidela a asi neuvidim dramaticneji polozenou jeskynni vesnici.. Rozklada se na dvou  horskych ubocich a nad ni je polozriceny ksar.Hory a domy splyvaji dohromady v naprostem souzneni a jedine co vynika, je bila mesita s minaretem. Zastavili jsme na silnici pod skalama a zeptala jsem se kluku, co chteji delat, jestli je mame vyhodit hned tady, nebo kam chteji jit. Ja bych byvala strasne rada kdyby sli s nami, ale kdyz jsem se podivala na Alainuv zamraceny oblicej, tak jsem to ani nenavrhla. Viditelne mu tihle lide nesedeli. Krome toho je uz stejne honil cas.

"Jak ste na tom s lovama?" zeptala jsem se jich. 'S lovama je to pas!" Alain se zacal hrabat v kapsicce na dverich, kde mel mapu Tunisu. Pak ji chvilku studoval a obratil se ke mne: "No, presne jak sem si myslel. Oni jedou uplne na opacnou stranu....“ "Coze?" vzala jsem do ruky mapu a Alain mi tuzkou ukazoval, kama meli jet.. Mel pravdu, budou muset zpatky. Vysvetlila jsem klukum co se stalo, a oni se drzeli za hlavu."No, nic se nedeje, jenom z Gumrasenu jste meli jet na vychod, vy jedete na jih." Ale do vecera byste to meli zvladnout. Pokusim se vam chytit stopa, ale mate penize na dojeti na Dzerbu? Kdybyste museli nekde jet autobusem, kousek?"  Doufala jsem ze ano, protoze jsem nemohla chtit penize po Alainovi. Zavrteli hlavou, dali dohromady finance a pocitali. Opravdu to nestalo za rec. Co meli, by jim  patrne nevystacilo ani na ferry.. Napadlo mne reseni. Urcite maji u sebe spacaky. "Alaine, nehodilo by se nam koupit spacaky? Vis, jak nam byla kranu zima?" "Jo, to neni spatnej napad." Obratila jsem se zpatky na Zdenala:  "Hele, koupili bysme spacaky, jestli chcete, ale co kdyz tam dneska nedojedete?"

     Nakonec jsme se dohodli, ze od nich koupime jeden spacak a zaplatime jim v dinarech. Vyndali ho z batohu a od Alaina dostali tricet dinaru. Spacak byl opravdu teply a kvalitni. Jestli nesezeneme nic jineho, vejdeme se do nej oba..

      Misto po spacaku jsem jim doplnila nejakym jidlem, co nam dal Mehdi. Vcera jsme zase dostali kuskus a tak jsme se ho zatim nedotkli. Zabouchli jsme auto a presla jsem s nima na druhou stranu silnice. Zapsali si telefonni cislo na mamu, slibili ji zavolat, hned jak prijedou do Brna. Alain na mne netrpelive houkal, jestli uz pujdu. Zavrtela jsem hlavou a zavolala, aby chvilku pockal, ze jim musim chytit stopa. Zdenal mne chytil kolem  ramen a rikal, ze si nemyslel ze zrovna tady potka brnenskyho kocora...

     "Tak si s nima bez kam chces!" krikl vztekle Alain, zasvistely protoceny kola, a byl pryc !!!

     Zustala jsem prekvapene stat na silnici a jenom zirala ...

Alena Kennedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk