A navíc – po otevření ke mně vlezla nelibá vůně z továrny, která byla jen pár metrů opodál. Proto se nikdo nemůže divit, že mi nynější pohled přijde jako skvostný. Mám ráda i svoje celé okolí.

    Jelikož ještě nemám televizi (zjistila jsem, že ji stejně moc nepotřebuji a řekla bych, že mi vůbec neschází), tak si občas dám židli k oknu a jen tak pozoruji okolí a děti, které dovádějí na hřišti pod mými okny. Když mě to přestane bavit a mám chvilku volna, vezmu svého malého pejska (psí holčičku) na procházku do blízkého lesíka, kde nám je oběma moc dobře. Ona prolézá každou díru co najde, nejraději by do každé vlezla. A já si sednu někam na pařez,  relaxuji a zároveň si vychutnávám vůni lesa. Vzpomínám na stejné procházky z dětství, kdy jsme tudy chodili s dědou. Začíná právě jaro a to mi vždy vyřezával píšťalky z jasanu a přitom říkával říkanku „otloukej si píšťaličko...“ Je to relativně nedávno a přeci už tak ztracené...

    Před pár dny, sotva před týdnem, jsem vystoupila z trolejbusu a asi 30 m od zastávky se u sídliště proháněly srnky. Uznejte – je opravdu příjemný pocit, když mohu vidět takhle blízko lesní zvěř – a to ještě v průmyslovém městě, jako je naše Ústí nad Labem! O dalších pár metrů zase žije farmář, který chová koně. Ještě dál pak spousta chatařů, kteří si sem o víkendu jezdí odpočinout. Je tu opravdu pěkně.

     Když všechno shrnu: jsem moc ráda, že bydlím zrovna v téhle části našeho města, kde nejezdí stovky aut a nesmrdí žádné továrny. Je to místo, kde jsem prožila celé své dětství a jsem moc ráda, že jsem se mohla zase po několika letech vrátit.

Alena Blažejová, Ústí nad Labem

linkuj.cz vybrali.sme.sk