Podzim stravil tehdy v Evrope. Cast zimy v Maroku, projel take Alzir a Tunis, jel pres Sicilii a Recko, v Turecku opustil Evropu a pokracoval dal na vychod, za sluncem, do Burmy, Thajska a Indonesie. Pul roku se zdrzel v Indii.

     Na ceste se zivil tetovanim, lovem ryb, prodavanim kobercu, pracoval jako svarec, v Australii doloval opaly atd. Zil velice skromne a stejne jako zili mistni lide. Cestoval stopem, vlakem autobusem, letadlem ci na lodich, nekdy legalne, jindy mene. Na Yukon se vratil az po dvou letech, ale 120 dolary. Takze se da rict, ze jeste vydelal :-))) Tento pribeh pojednava o ceste na trimaranu "Estrelita", na kterem se jako clen posadky mel preplavit z Bali v Indonesii do Australie. (Alenka K.)

Piráti jižních moří

     Asi pred deseti dny jsme vypluli z Dempasaru na desetimetrovem plachetnim trimaranu "Estrelita". Byl jsem jeden ze triclenne posadky, na palube byli jeste tri platici cestujici. Dva hipici z Anglie, co byli vecne sfetovani na marusce a Svycar, ktery skoncil praci jako kuchar v Holiday Inn v Denpasaru, a take chtel do Australie. Meli jsme plout podel indoneskych ostrovu vychodnim smerem na Flores, Komodo a Timor a potom na jih do Darwinu. Zastavovali jsme se ve vesnickach pri pobrezi i na pustych plazich kde jsme se koupali, lovili jsme chobotnice a jiny morsky potvory. Tou dobou prestaval ve dne vitr (i tak slaby) a my jsme popojizdeli jen par desitek mil za mirneho vanku vetsinou v noci.    

     Byli jsme nekde mezi Sumbavou a Celebes, asi na 118 stupni vychodni delky a 8 stupni jizni sirky. Zrovna jsem skoncil sichtu u kormidla a utahanej od marnyho vyhlizeni majaku, ktery mel podle mapy oznacovat koralove utesy, jsem predal kormidlo kapitanu Michelovi a sel mu udelat do kajuty kafe, nez si lehnu. Bylo asi hodinu pred svitanim,vitr se tisil jako obvykle a uz jsme se jen vlekli. Najednou divny zaskripani a nez jsem se stacil zeptat co je – buch -  ... a rachot pod lodi  ... a to uz jsem se ani neptal. Jasne. V momente zmatek a v par minutach, nez se nasla baterka, uz jsem byl po kolena ve vode a v dalsich par po pas.

      Skripani a narazy pokracovaly, Michel hned pri prvnim narazu shodil plachty, takze bylo jasne, ze na necem sedime. Podle rychlosti, s jakou se kajuta naplnila vodou, nemelo vubec smysl se snazit ji vybirat nebo hledat diru. Byl odliv, tak jsme jen vyhodili na kazdou stranu kotvu a cekali na svetlo.

Nejdriv bylo videt zpenenou caru priboje a proti rozednivajici se obloze rezavy zbytek zelezne konstrukce, na niz za dob holandske kolonizace staval majak, vyznaceny na mape. S pribyvajicim svetlem jsme zjistili, ze sedime uprostred koraloveho utesu, asi 500 metru od jeho konce. Byla to smula, ze jsme navigovali tak presne. Pri plnem prilivu bychom to hrave prejeli, pri odlivu se utesy dotykaly hladiny, nad niz vycnivaly jen tri hromady pisku, vzdalene par set metru od sebe.

     Tou dobou jsme uz sedeli bez hnuti a kdyz jsme se spustili z paluby kolem lodi, bylo vody po kolena. Po prohlidce diry bylo zrejme, ze bez sucheho doku se to neda opravit.(Pozdeji Michel zjistil, ze stejne nema tuzidlo do laminatu). Vytahli jsme jeste rezervni kotvu a vsechny tri rozmistili a dukladne upevnili tak, aby nas proud pri prilivu nestahl na hlubokou vodu. Takhle bychom mohli vydrzet pri dobrem pocasi snad i par tydnu.

     Pred polednem se na obzoru objevila plachta. Dva hipici (byli to platici cestujici), kteri se do te doby snazili dat dohromady sve veci rozhazene po cele lodi a ve vode, nebo se hadali a tahali o to co meli dohromady, se nyni zacali hadat, kdo z nich bude prvni zachranen. Lodicka prijela az k nam. Byla to domoroda kanoe (piroga nebo dugout), vydlabana z kmene –  pul metru siroka, 5 – 6 metru dlouha, s plovakem po strane a trojcipou plachtou. Mistni rybari je bezne pouzivaji i k nekolikadennim cestam mezi ostrovy i na volnem mori.

     Dva domorodci, kteri mluvili narecim celebes, ale tvrdili, ze jsou se Sumbavy, byli ochotni vzit dva z nas (za malou odmenu) do nejblizdiho pristavu pro pomoc. Michel jako kapitan pochopitelne zustaval. Australan Greg a ja jsme se do zachrany nijak nehrnuli. Vlastne zatim o nic neslo a pak jsme meli pocit, ze jako posadka nejak patrime k lodi. Domorodci si jako odmenu vybrali par kusu obleceni z veci nahromadenych na palube, pak ale s rostouci chuti si zacali pribirat vic a vic. Nakonec prohlasili, ze vezmou jen toho, kdo zaplati navic k vecem, ktere uz si nalozili, jeste 10.000 rupii (25 dolaru, ale porce gulase s ryzi prijde na 1.50 rupii). Tim odpadl jeden z pasacku, nebot nemel a jeho pritel mu odmitl pujcit, takze jako druhy se rozhodl jet svycarsky kuchar. Bylo dohodnuto, ze vse ohlasi na Sumbave policii a poslou lod se sudy nebo pneumatikami, abychom mohli Estrelitu pri prilivu zvednout a odtahnout do pristavu. Pocitali jsme dva dny na cestu tam a dva dny zpet, tak za pet sest dnu by mohli byt zpatky i s pomoci.

      Zatim jsme udelali z plachet pristresek na palube, naklonene v 30 stupnovrm uhlu, lovili v zaplavene kajute veci stojici za zachranu – hlavne potraviny, chytali ryby, probirali znovu a znovu moznosti opravy, sileli z vecne nestastneho hipika a litovali, ze nejel se svym komplicem. Pri te prilezitosti se Michel zminil, ze je v okoli stale dost domorodych piratu. Ackoliv anglicka admiralita vycistila jejich zakladnu v Makasaru na Celebes pred padesati lety, dodnes neni pro male lode v teto oblasti prilis bezpecno. Nehlede k tomu, ze nasi dva zachranci mluvili prave celebes, zacli jsme po tydnu byt nervozni.

     Estrelita se pocala pusobenim neustalych narazu vln a smykani pri prilivu zvolna rozpadat a pomoc nikde. Nejdriv jsme s nasi malou dinghy pro dva prevazeli zasoby a drobnosti na jeden z ostruvku, ktery i pri prilivu vycnival asi metr z vody. Byla to vlastne jen vetsi hromada pisku – tak 10 x 3 metry. Pozdeji jsme tam premistili cely kemp – a vrak, ktery byl jiz mimo moznost opravy, jsme jezdili jen rozebirat a zachranovat co se dalo. Dosla nam pitna voda a tak jsme na primusu destilovali v papinaku morskou. Mimo ryze a fazoli jsme meli dost ryb a obrich musli.Ty byly tez jedinym nebezpecim, nebot jsou pod vodou tezko rozeznatelne a jedna – temer metr v prumeru – ucvakla hrave veslo, ktere jsme do ni zkusebne strcili. Co by provedla s rukou ci nohou, se da snadno predstavit... i kdyby byla jen polovicni velikosti. Velci zraloci se drzeli v hluboke vode pod utesem a mensi (1,5 m,) se k nam nikdy nesnazili priblizit. Za celou tu dobu jsme asi 2x zahledli na obzoru plachtu nejake kanoe, ale zmizela vzdy, aniz by se nam ji podarilo privolat.

     Konecne, koncem druheho tydne, se ukazala plachta vetsi lodi a mirila primo k nam. Byli jsme dost prekvapeni, kdyz jsme zjistili, ze to je deset rybaru ze Sumbavy, kteri sem prijeli na ryby a ne pro nas. Pochopitelne nam na tom tak dalece nazalezelo a rychle jsme se dohodli, ze nas i se vsemi vecmi dopravi do pristavu – az nachytaji dost ryb a budou se vracet.

     Byli to nejchudsi lide, ktere jsem kdy videl. Krome spolecnych siti a lodi (ta byla jen vetsi obdobou dlabane kanoe) asi 15m dlouha, meli jen par hadru na sobe (skutecne cary) dve macety, par hlinenych hrncu s vodou a na vareni ryze. Ochotne nam prenechali cast sve vody a pomohli nam prevezt z vraku oba hlinikove stozary a motor, ktery jim pak Michel venoval spolu s kompasem a mapou okoli, jako cenu za pomoc.

     Vyjizdeli lovit kazdy den pred svitanim a vraceli se po poledni. Po zbytek dne cistili a susili nalovene ryby.  Tretiho dne – prave, kdyz se vratili z lovu – se objevily na obzoru plachty a po par hodinach se priblizil asi dvacetimetrovy skuner s osmi domorodci na palube, mezi nimiz byli i dva nasi znami z prvniho dne ztroskotani. Spustili plachty a kotvu kus od nas. Asi pul hodiny nas pozorovali dalekohledem, pak beze slova zvedli kotvy a zmizeli za obzorem na severu. Michel znovu podrobne vylicil kapitanovi rybaru celou historii naseho ztroskotani.

      Vsichni se tvarili divne a zive diskutovali, ale nic nam nerekli a nase znalosti reci nebyly dostatecne a ani Michel nepochopil, oc jde.Teprve po veceri nam rekli, abychom si pripravili vse na rano k odjezdu a vysvetlili, ze na skuneru byli pirati z Celebesu. Patrne, kdyz videli, ze jiz nejsme sami, odpluli pro posilu. Oni sami by se jich nemuseli obavat, ale v nasi spolecnosti a s nasim majetkem by nemeli nadeji na preziti.

    Nase dva spolecniky, ktere drive odvezli, uz pry urcite hodili zralokum. Brzo rano se tedy zaclo nakladat (ctyri z rybaru zustali v campu s nasusenymi rybami) a zbytek jel s nami na Sumbavu.  Pozde vecer jsme pristali v male rybarske vesnici. Nebyla primo na ostrove, ale na kulech asi kilometr od pobrezi. Zilo tam ke dvema stum lidi, z toho vetsina deti. Vsichni z nas byli na vetvi, nebot belochy znalo jen par starcu, kteri pamatovali jeste Holandany pred 60 lety a jeden mladsi, ktery pracoval nejaky cas nekde na lodi a umel i trochu anglicky. Chyse ve vesnici staly na kulech z kokosovych palem a z jejich listu byly i dosky na strese. Steny byly rohoze pletene ze stipaneho bambusu nebo rakosu a vsechno bylo propojeno mustky, houpajicimi se chodnicky a verandami. Uvnitr meli jen rohoze z travy, par hlinenych hrncu a spousty rozesmatych deti... Dopoledne jsme venovali prohlidce a oficialni navsteve u nacelnika, kde jsme byli pohosteni rybou s ryzi "Nasi Goreng" a sladkym palmovym vinem, ktere chutnalo jako most. Pochopitelne cela vesnice byla jako vzdy nacpana v oknech a dverich a vsichni sledovali kazdy nas pohyb na kazdem kroku.

     Nacelnikovi jsme dali bryle na potapeni se snorchlem, (mel jen vlastnorucne vyrobene ze dreva se zasmolenymi kousky skla),ale daleko nejvetsi radost mu udelal Greg krasnym chromovanym otvirakem na konzervy s cervenou plastikovou rukojeti. Za dalsi nejuzasnejsi darek byla celou vesnici povazovana plastikova lahev s rozprasovacem od cistice na okna. Konzervy jsme nikde nevideli a zasklena okna mel jen hotel a policie v hlavnim mestecku ostrova. Rozhodne jsme jim ale udelali radost, i kdyz ani bez techto vymozenosti civilizace nevypadali nestastne. Myslim, ze ziji mnohem spokojeneji nez vetsina z nas i s nasimi myckami nadobi a elektrickymi kartacky na zuby, a pral bych jim, aby se nikdy na tak pochybnou zivotni uroven nedostali.   

     Na policii i v pristavu nas ujistili, ze jim nikdo nic o nasem ztroskotani nehlasil, ani o nikom neslyseli. Aniz by se obtezovali sepisovanim nejakych protokolu, poslali nas k emigracnimu urednikovi. Ten se vubec nezajimal o ty, kdo nepristali (ackoliv meli), ale naopak byl velice nespokojen ze jsme pristali my, presto ze jsme nemeli platna vstupni viza. Vybavil nas dopisem a informaci, ze se mame do tri dnu hlasit na oddeleni v Dempasaru; jak se tam dostanem je uz nase vec..  

     Nejblizsi privoz jel az za dva dny a ani dalsi spoje mezi ostrovy nebyly lepsi, takze jsme se hlasili az za tyden. Nejdrive po nas chteli 50 dolaru pokuty od kazdeho, potom nam hrozili vezenim, ale konecne jsme to usmlouvali na nova visa pro vsechny za 15 dolaru a rozmaceny vytisk Playboye.

Michel se rozhodl, ze bude stavet "Estrelitu 2", Greg cekal na penize z domova a hipik proste nekam zmizel.

     Ja jsem se odstehoval zpet na plaz do sveho stareho campu a travil tam dalsi tri tydny tetovanim australskych surfaru na dovolene, nez jsem si vydelal ke svym 120 ti dolarum zbytek – na letenku do Sydney.

Kennedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk