Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

 Začalo to všechno naprosto nevinně. Návštěvou u příbuzných. Všichni jsme se do Chudenic moc těšili, protože víkend strávený tam se rovná třem víkendům prožitým v Praze.  

Snad právě tahle krása byla důvodem zatemnění mého mozku. Máme malý byt a s každým příchozím živým tvorem se stává menším a menším. Nikdy jsem nechápala, proč se moje dcerka těší k tetě na zvířátka. Máme doma totiž obstojný zvěřinec. Jenže ne slepice, králíky a kočky. Po těch je Janina jako posedlá. Od léta, kdy viděla na dovolené koťata, chce kotě pod stromeček. Já rezolutně řekla: NE!!! Kočka jen přes mojí mrtvolu, jestli nějaké zvíře nechci, tak je to právě kočka. Navíc je to nesmysl, kočka by sežrala morče, andulku i křečky. Pak jí zakousne buď náš nebo tátův pes. Pubertální synek cynicky dodává, že my sníme psy na česneku a nás už nesní nikdo, protože jsme na konci potravního řetězce. Ne že by se mi tyhle šelmičky nelíbily, líbí – jsou krásné, ale já je prostě nechci. Stejně by si na ní Ainny skutečně pochutnala. Jenže odříkaného chleba největší krajíc, tak už to bývá. Nevybrali jsme si pro návštěvu nejlepší chvilku. Ve stodole byla dvě čerstvě odstavená koťata. Od chvíle, kdy je naše dívče vidělo a slyšelo moje ne, svěsilo ramínka a nasadilo smutná očíčka. Nemůžu vidět smutné dětské oči, prostě to nezvládám a další ne, bylo už mnohem méně rezolutní…Zcela zbaběle jsem přehodila rozhodování na svého manžela. On je přeci hlava rodiny, ne?  Vydržel jen do neděle, taky nesnese pohled do smutných dětských kukadel. Domů jsme jeli s kotětem v krabici. Já si už týden broukám starou Neckářovu písničku „Kotě se má“ a sleduji, o kolik se ten náš minibyteček zase zmenšil.  Ainny je lehce nervózní, párkrát už číču málem zašlápla a nezřízeně žárlí. Zatím se zdá, že paní téhle domácnosti se co nevidět stane Její Veličenstvo Sára.

pavla@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk