Na poslední volné místo se pár vteřin před tím, než bych si ho býval okupoval pro sebe, prosmýkla hbitá ještěrka, odhadem tak osmnáctiletá. Stát se to v létě, mohl bych vám možná o jejích půvabech říci více, takhle se budete muset spokojit s tím, že byla vzhledu příjemného. Jakmile se na sedadle, které mělo být moje, dostatečně pohodlně usadila, položila si na klín kabelku, vytáhla mobilní telefon, notýsek (zhruba tak o velikosti slovníčku, jen asi tak třikrát objemnější), speciální holčičí propisku posetou růžovými kytičkami, zkrátka: během minuty si v tramvaji zřídila cosi jako mobilní kancelář.
     Notýsek si rozložila na kabelce, do jedné ruky uchopila tužku, do druhé ruky mobilní telefon a jala se přepisovat do notýsku jakousi SMS zprávu. Ačkoliv ne každý kdo mě blíže zná, by vám podepsal, že oplývám dobrým vychováním, přesto jsem neměl zájem slídit v dívčích tajnostech. Zvedl jsem tedy oči, a pilně se věnoval studiu ruiny zlíchovského lihovaru, který jsme právě míjeli. Jediné, co jsem koutkem oka zachytil z opisované zprávy – a věřte nevěřte neúmyslně – byl nadpis PAVEL – NĚHA .
Koukal jsem z okna a ve vzpomínkách se vrátil o nějakých patnáct let zpátky, do doby kdy jsem kroutil vojnu. Dceři bylo půl roku, když jsem rukoval, a s čerstvou paní Binární Ládinovou jsme si za těch pět měsíců vyměnily snad stovku dopisů a ačkoliv se asi nikdy nestanou součástí světové pokladnice zamilované korespondence, tak dodnes všechny leží na dně jedné skříně, převázané stuhou pastelové barvy.
     Holčina pilně přepisovala zprávu do notýsku a já si říkal, že chce-li někdy dnešní mladá generace mít na dně skříně podobný svazek jako my, tak jí vlastně nic jiného nezbývá. Ještě jsem se musel v duchu bavil myšlenkou na hromadu mailů, vytištěných včetně hlavičky, subjektu, všech těch tlačítek reply, forward, včetně všech zavináčů, převázaných růžovou stuhou... zkrátka tyhle myšlenky mi letěly hlavou, když zčista jasna zakoply o jednu maličkost: stručně si SMSku pojmenovat, no dobrá, tomu rozumím, ale proč to jméno autora?
    Dovolil jsem si rychlé mrknutí a zjistil, že holčina už píše na novou stránku novou zprávu. Nadpis tentokrát zněl: MAREK – TOUHA. Než vystoupila, stihla ještě zapsat MILAN – SMYSLNOST a ROBERT – NÁRUČ. Nedovolil jsem si slídit v textu těch zápisků, ale kdykoliv otočila na novou stránku, letmý pohled na nový titulek jsem si neodpustil. Chvilku předtím než vystoupila, notýskem krátce zalistovala. Snad pět vteřin jsem se nedokázal odrhnout od té záplavy zpráv, které se mi míhaly před očima. Než jsem se přinutil koukat znovu z okna, zaregistroval jsem snad osm, devět dalších jiných jmen. Jakmile notýskem dolistovala, pečlivě jej spolu s telefonem a kytičkovanou tužkou uložila do kabelky. Když vystoupila, pozoroval jsem, jak se spokojeně nese po schodech nahoru, dokud mi na vrcholu schodiště nezmizela z očí. Něco neviditelného uvnitř mě nechápavě kroutilo hlavou.Svět je vážně divnej...

     Nikdy se nedívejte mladým dámám přes rameno nebo budete zmateni stejně jako já!

Martin Marx, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk