„Jak ti mám pomoct?“ otázal se bůh. „Pomůžu ti rád, vyslyším tvé prosby. Ale řekni mi, jak?“

Ahme byl na chvíli zaskočen. Modlil se už tisíckrát, ale ještě ani jednou s ním bůh nemluvil. Zrakem bloudil po svatyni, hledajíc spásnou myšlenku, až jeho pohled stanul na obraze madony s jezulátkem. Okamžik osvícení nastal. „Ona miluje ten obraz, bože. Vždycky byla uchvácena krásou a nevinností toho jezulátka. Dovol mi se mu podobat.“

     Bůh si spokojeně zamnul ruce. Na chvíli se mu ulevilo. Jak prosté! Mohlo to taky být mnohem horší. Někteří po něm chtějí peníze, ženy, rychlé koně, bohatou úrodu a výhry v loterii. To vše je mnohem složitější, protože k tomu musí vyřídit spoustu povolení z vyšších míst a to on velice nerad. Proto k těmto žadatelům většinou ani nepromlouval, užívaje si klidu v této malé svatyni. Čekal na zasloužený důchod po všech těch letech bohování a docela se na to těšil. Bude chodit na ryby a užívat si klidu a ticha bez lidských proseb, nářků, pláče a slov.

     Učinil tedy Ahmeho oči modřejší, průzračnější a nevinnější, jeho rty plnější a růžovější, vdechl mu trochu víc červeně na líce, jeho pleť se stala bledší a jemnější, světlé vlasy ještě víc zezlátly a zvlnily se do měkkých, hebkých vln. Ruce mu zjemněly, prsty se staly drobnější a baculatější, nehty bělejší a dlaně měkčí a hebčí.

     Ahme na sobě ucítil tu změnu. Dotýkal se rukama hladkých tváří, čechral si vlasy, prsty přejížděl po plných rtech a zrakem se nemohl odtrhnout od obrazu jezulátka. Poklekl a ohnul záda, až se hlavou dotýkal země. „Děkuji ti, bože. Děkuji. Ach, čím se ti jen odvděčím?“ Bůh si spokojeně obhlížel svůj výtvor. Před sebou měl krásného, mladého cherubína s oslnivým úsměvem. Bůh se na první pohled zamiloval do svého díla. Jak se mu to povedlo! Už dlouho nesplnil ničí přání tak dokonale, jak tentokrát. Jaký nádherný mladík zde stál. Vysoký, štíhlý, blonďatý, s tváří andělskou a duší čistou a nezkaženou. Tušil, že toto je jeho největší životní dílo, jaké kdy stvořil za celou dobu své existence. Dílo, které si musí hýčkat a opatrovat jak oko v hlavě, dílo, které nesmí vydat světu v šanc.

     „Děkuji ti, bože,“ skláněl se Ahme v projevech díků před oltářem. „Bude mě milovat tak jak já chci navždy milovat ji!“ vykřikl ten cherubín, až se jeho jasný hlas odrazil v několikanásobné ozvěně od stěn svatyně. Síla přání rozechvěla všechny plameny svíček.

     Bůh se zarazil. A to zase ne. Teď, když jsem vynaložil tolik úsilí? Když jsem stvořil své nejlepší životní dílo, když se mi povedlo udělat z obyčejného člověka něco tak krásného, dokonalého a božsky úžasného, tak o něj mám zase přijít? Kvůli ženě? Kvůli obyčejné ženě, lidskému tvoru jistě nedokonalému, chybujícímu a prostopášnému? Přece ho nedám do spárů nějaké kdovíjaké ženské?

Byl to jen malý regionální bůh nižšího řádu a navíc nečetl pravidelné oběžníky. Neměl tedy ani nejmenšího tušení o nějakých vyšších záměrech. „Neděkuj mi, oh, člověče. Vždyť jsi i mým potěšením. Daruji ti ještě nádherný hlas, ať můžeš zpívat líbezněji než ptáci ve stromoví. Budeš jako slavík jen ku potěše své vyvolené,“ řekl Bůh a odehnal od sebe veškeré pochybnosti.

     Pak mávl rukou ve vzduchu nad mladíkem a v dlani mu zůstal podstatný díl jeho mužnosti...

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk