Pominu-li své otřesné škobrtání po kočičích hlavách na cestě od Národního do divadla Ta Fantastika, kdy mě zábly nohy v tenkých šlupičkách na jehle tak, že mi tekly slzy z očí a proklínala jsem vteřinu, kdy jsem slíbila, že do divadla dorazím; neřkuli další smutný fakt, že nemám orientační smysl, takže jsem kýžené divadlo dvakrát vesele minula a skončila téměř na Staromáku – byl to hezký večer. 
     Lucie Bílá ve víru svých největších hitů, vynikající Martin Pošta jako tatínek, neuvěřitelně nádherné a pro mě objevné výkony a hlasy slečen ve vedlejších rolích (Michaela Zemánková jako Eržika a Jana Zenáhlíková jako Kulpová), zábavné vedlejší role druhdy hlavních hvězd jako Čok (manžel hl. postavy), Střihavka (Bobo) nebo Kolář (Maďar ve vysokánské papaše, která mu přidala dobrých 15 čísel) a jednoznačný hrdina, osamělý Vávra (Radim Kalvoda), zatoulavší se do muzikálu z Maryši a roztomile klapající svými dřeváky téměř přes každou scénu – můj soukromý objev muzikálu! Myslela jsem si, že není možné propojit písničky do hry, která by měla hlavu a patu, ale Antonín Procházka to dokázal.
     Po skončení nás čekal raut, ale já, povahy plaché, March a Vánek, znechucené strkanicí u šampáňa a jahod, vyplížily jsme se vedle do kavárny a připily si v klidu jahodovým daiquiri. Sice za své (ehm, mě musela pozvat Vánek, alébrž mám v peněžence jednu ticketku a ty tam nebrali), ale v klidu a bez rizika, že nám někdo šlápne na nohy, nebo chlístne na šaty bohemku. Nakonec jsme se na raut vrátili a bavili se poskakováním fotografů kolem hvězd, výrazy znuděných či plachých dámských doprovodů nejrůznějších „obchodních partnerů“, exhibicionismem matadorů všech rautů a večírků, kteří vždycky vědí, jak na sebe přilákat pozornost, i kdyby sebou měli praštit o zem a řvát… March mi v nestřežené chvíli dolila sklenici vínem, já ji žíznivě dopila a během deseti minut konstatovala, že jsem přimázlá a chichotám se i tehdy, kdy v mém okolí nikdo nic veselého neříká! Takže nastal ten nejvhodnější čas na odjezd domů…
     Ve dveřích mě přivítala matka pravíc, že po dobu mé nepřítomnosti se nic zvláštního nestalo, snad kromě malé drobnosti – Sasha se napřed vyzvracela v předsíni, pak do pelíšku, pak se vykadila jak v předsíni, tak i do zvratků v pelíšku, a celé dílo zkázy korunovala louží v obýváku. Celý řetězec zřejmě způsobilo zpola strávené lidské..ehm.. lejno – matka dramaticky vyfoukla mrak kouře a mě se trošku zvedl žaludek: „takže bys měla na procházkách líp kontrolovat, co ten nebohej pes žere“, dodala nakvašeně „Ta – co mne porodila“, čímž nastartovala rychlou a očistnou hádku na téma „Dřu se celej den jak blázen a eště mám lízt za psem do křoví, zatímco ty spíš??“

Nakonec jsme se usmířily a já usínala s myšlenkou na odřevákovaného Vávru a lidské výměšky, záludně ležící v křoviscích kolem mého domova. Tož tak ...

Roseanne, Praha 

linkuj.cz vybrali.sme.sk