TY! Která jsi jim podle jejich názoru rozbila domov, odvedla tatínka od rodiny, způsobila nepříjemné změny v jejich životě?" Jediné, co jsem mohla v dané chvíli udělat bylo, že jsem se snažila být nenápadná. Jako bych tam nebyla. Nechala jsem pomyslné žezlo vlády v rukou Alenky, nesnažila jsem se s ní bojovat o přízeň jejího otce, a nechávala jsem je všechny co nejvíc o samotě. Nachystala jsem jídlo, které se mi naštěstí povedlo a jedli jsme za švitoření Alenky a táty, a mlčení mého a Robina. Aspoň malinkou radost jsem měla. Obrovsky jim chutnalo, několikrát si přidali (Robin chodil později na obědy často a rád, a já mu ráda vařila jeho oblíbená jídla, ale to bylo až později).

Alenka vstala od stolu a zavelela k přesunu do křesel. Přinesla jsem jim tam víno, zákusky, kávu a tiše zmizela  v kuchyni. Byla jsem ráda, že jsem sama a mohu si v klidu trošinku urovnat myšlenky.

     I když jsem uklízela pomalu, jednou musel přijít okamžik, kdy bylo nutno přesunout se k nim. Jednak mne neustále vyzýval ON, kdeže jsem, ať už jdu mezi ně, a pak – do rána jsem v kuchyni být opravdu nemohla. I když bych ráda. K večeru rozhodla rodinná rada, že se půjde do SPA.

     To byla taková velikánská vana venku, takový malý bazén, ve které to vířilo, bublalo, masírovalo, a lehnout si večer se svojí láskou do tohoto příjemného voňavého objetí, koukat na miliony hvězd, popíjet vínko, vykládat a povídat si nekonečné hodiny bylo vždy velmi krásné, příjemné, nádherné! Chodili jsme do SPA téměř každý den, tedy večer.

     Nahatí.

     Teď, před zraky jeho dětí, se mám svlíknout? Nejsem nijak prudérní, nikdy jsem se za své tělo moc nestyděla, a nuda pláže jsem milovala. V tomto případě jsem však dostala zimničný záchvat. Hlavní organizátor celé akce, Alenka, už snášela víno, připravovala SPA, zapálila svíčky, pustila hudbu.

"Já nemohu!", zašeptala jsem svému milovanému v jedné  z mála vteřin, kdy jsme zůstali sami. "Zas máš ty dny, nebo co?", udiveně se zeptal. Nechtíc mi tak dal důvod vyhnout se tomuto "sezení", jásavě jsem přisvědčila, a šíleně se mi ulevilo! Už tak jsem si připadala nahá před nimi, bez ochrany, sama se sebou, více svlékání bych už nezvládla.

     S obrovskou úlevou jsem je nechala rochnit se ve SPA, já jsem zalezla do domu, a i když jsem nechtěla, nebo chtěla (?), poslouchala jsem jejich hovor. Angličtina melírovaná češtinou, zvýšené hlasy, téměř křik otce a naléhání Alenky – to ve mě vzbudilo zvědavost. O čem se hádají? Určitě kvůli mně! Smysl jsem pochopila. Slovní, skutečný ne. Řeč otcova se vinula kolem neschopnosti jejich matky, o tom, že s ní nikdy nebyl šťastný, ale, že s ní zůstával kvůli nim. Že po příjezdu do US jí slíbil, že se postará, aby děti vystudovaly universitu a to splnil. Že konečně našel své životní štěstí a šmytec.   

     Alenka odporovala, že máma přece anglicky umí, a že blbě řídí auto, to je tátova vina, protože  ji to špatně naučil! Že máma nic nedokázala? Přece začala právě chodit do školy, aby se angličtinu doučila! "No právě! Až teď! To jsme se museli rozvést, aby jí to došlo!", děl otec. Bla bla bla ... řeči šly dál, a šla radši pryč. Po jejich návratu ale na sobě nedali  nic znát, otevřeli jsme si další lahvičku kalifornského vína a já se snažila být milá, nenápadná a abych je ničím nepopudila. Moje babička ví – tuto vlastnost mi vyčítala celý život. "Nemůžeš se přece zavděčit všem(!)", říkávala. Ale výchova mé maminky její úsilí zcela vyvrátila. Vždycky jsem musela být nejlepší ve třídě, nejlepší v košíkové, nejlepší v klavíru a musela jsem vyhrávat všude první místa, jinak to byl debakl. Druhé a další místa se nebrala.

     Snad díky mému postoji mne posléze Alenka začala brát na vědomí. Viděla a cítila, že jí plně přiznávám právo PRVNÍ DÁMY v domě. Ráno jsem jí dokonce přenechala velení v kuchyni, když mi naznačila, že ona bude dělat vločkové placičky, protože táta je miluje tak, jak je dělá ona. Podávala jsem jí tedy suroviny, uklízela kolem ní a přemýšlela, zda to přece jen nepřeháním. Robin se ke mně od počátku choval velmi přátelsky. Později jsem se mohla domnívat, že za mnou jezdí jen kvůli dobrému jídlu, ale už od prvních chvil byl bez problému zařadit si mne jako tátovu druhou ženu a smířit se s tím.

     Alenka ještě chvíli bojovala. Po měsíci, kdy k nám přijela na prázdniny, mi ale jednou večer řekla (česky!): "Víš, já jsem tátu ještě nikdy neviděla tak šťastného!" a usmála se na mne. To bylo vítězství!

Nakonec jsme se spřátelily natolik, že se mi svěřovala i s intimními věcmi, občas jsme si telefonovaly, a při jedné návštěvě mne zavezla do TATOO salonu, a chtěla mi jako dárek nechat vytetovat na kotník motýlka. Sama měla piercing na pupíku, vytetované obrazce na zádech i bříšku, kuličku ve rtu.   

     Zděšeně jsem jí vysvětlovala, že v mém věku už to bude ostuda, že časem i na kotníku se vrásky naskládají, a z motýlka se stane noční můra! Večer jsem potom prohlížela svůj kotník, zda ta můra není aktuální už teď, ale co nebylo, mohlo být za krátkou dobu. Čas je neúprosný. Motýlka tedy na kotníku nemám.

     Dárečky jsem dětem dala při třetí návštěvě, ale to už bylo všechno v pohodě.

Daisy Bergerová, Ostrava

linkuj.cz vybrali.sme.sk