Do života mi byly dány tři velké dary. Bojovnost, temperament a především velká chuť bojovat za svůj život. Každý z nás si v životě prožije těžké chvíle, ale já osobně si myslím, že i když to hodně bolí, dá se zvládnout všechno. Můj první muž byl starší  skoro o osm let. Já byla žabec a nezkušená holka, která po dvou letech známosti spadla rovnýma nohama do manželství a mateřství.   

      Bral si mě s tím, že si mě převychová k obrazu svému a sám si bude žít vedle mne svůj život. Nepochopil, že mě nelze převychovat nebo přizpůsobit. Jsem jaká jsem a když sama nechci, nikdo se mnou nic nenadělá. Druhého si musím vážit a pak pro něj ledacos udělám, ale ze své vůle...

     Má úloha v našem manželství byla porodit „následníka trůnu“ a starat se o něj. Tudíž to znamenalo být doma, mlčet, vařit, uklízet a starat se o dítě. „Zbytek rodiny“ si chtěl jezdit po světě. Jenže já se tomuhle postavila a bylo zle. Manžel rozčarován  z mého přístupu k jeho představám si našel jinou ženu a naše manželství se tedy rozpadlo. Dodnes nelituji,  protože bych nesnesla hrát úlohu loutky v životě jiného člověka.

      Pak přišel muž, který mě stáhl na samé dno. Mé citové dno, kdy já proti němu byla slabá jako moucha. Trvalo to skoro rok – můj urputný boj — než jsem se z toho dostala. Mé stavy odhodlání a totálního psychického propadu se střídaly nejdříve po deseti minutách a jen  krůček po krůčku se intervaly prodlužovaly, než jsem se z toho dostala. Choval se hnusně a čím více se takto choval, tím já byla odhodlanější a pevnější. Byla jsem rozhodnuta zvítězit a bojovala jsem tedy jako beran. Zpočátku jsem prohrávala, ale postupně se to zlepšovalo. Několikrát jsem podlehla svým citům a nevydržela.    

     Ale zase jsem se zvedla a šla do boje.

     Byla jsem si vědoma toho, že když to nevybojuji sama, nikdo mi nepomůže. Dodnes nevím, co to bylo za vztah, protože já jej nemilovala. Někdy si říkám, že to byla jakási zkouška osudu, co vydržím a kolik mám sil. To bahno, do kterého  mě dostal, byl vlastně  obrovský vklad do dalšího života. Dozvěděla jsem se o sobě hodně věcí a hlavně poznala sebe samu daleko lépe.

     Že člověk musí chtít bojovat, vědět co chce a co nechce.

     Dnes si říkám, že bych tomu muži vlastně měla moc poděkovat. Nebýt jeho a jeho chování, nikdy bych se nenaučila tolik věcí, nepochopila bych mnoho souvislostí a nenašla výborného kamaráda. Bylo to strašně těžké a boj to byl velice tvrdý, ale dnes vím, že se  to dá zvládnout a vím, že stojí za to bojovat za svůj život.

Klaudie, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk