Abych se dověděla víc, nažhavila jsem internet a ejhle – to bylo informací. Pokusím se vám shrnout to nejdůležitější. Doufám, že naše novozélandské a australské kamarádky a kamarádi, kteří na naše stránky „chodí“, se připojí se svými znalostmi či příběhy a přiblížili nám víc tyhle nádherné lidi.

     Začnu historií: prvním Maorem na Novém Zélandu, o kterém jsou záznamy, byl mořeplavec Te Kupe. Psal se rok 800 a původní  obyvatelé Polynésie tehdy překonali, bez jakýchkoliv navigačních přístrojů, velikou vzdálenost po otevřeném Pacifiku. Stali se určitě prvními obyvateli ostrovů, které nazvali Zemí dlouhého bílého mraku. Odkud pluli? Prý z Hawaiki, legendární vlasti Maorů. Kde je Hawaiki? Mnoho se spekuluje, že leží někde v Pacifiku, někde v Polynésii.

     Moderní učenci  nám řeknou to,že dříve Maorové obývali Čínu, a že odtamtud cestovali přes Taiwan a Philippiny k Indonésii. Poté se přesunuli přes Melanesii a dosáhli Fidži.  Odtamtud k ostrovům Samoa a Marquesas. Další jejich velké stěhování bylo jihozápadně k Tahiti, Cookovým ostrovům a k Aotearoa  - Novému Zélandu.     Prvním Evropanem, který připlul ke břehům této Maory osídlené země, byl až roku 1642 holandský mořeplavec Abel Tasman. Ten také pojmenoval zemi Nieuw Zeeland. V té době se věřilo tomu, že na jižní polokouli musí být nějaký kontinent, který vyvažuje pevniny severní polokoule. Tuto domněnku vyvrátil až roku 1769 James Cook, když přistál u východního mysu na Severním ostrově a prohlásit objevenou zemi za britskou kolonii. Popisoval zemi jako ráj, čarokrásnou zemi, kde je hojnost všeho. A poté nastal příliv tisíců evropských osadníků.

     Maorové do té doby žili ve kmenech, které mezi sebou vedli boj. Přistěhovalci s sebou přiváželi zbraně, alkohol, tabák. Bezohledně zabírali půdu a nechali negramotné Maory podepisovat kupní smlouvy, za které dostávali tabák, brambory, alkohol nebo zbraň. Protože Maoři jsou, jak už jsem se zmínila, svou podstatou válečníci, začali se mezi sebou vyvražďovat tak, že jejich populace povážlivě klesla. Další ničivý zásah byl alkohol.Výraznou změnu do života Maorů přinesl až konec 2. světové války. Začali se postupně stěhovat do měst, učili se hovořit anglicky, sžívali se s přistěhovalci. Přesto jich ještě hodně zůstalo ve vesnických oblastech, kde žijí podle tradic své rasy. V některých marae (něco na způsob vesnice, jehož základní charakteristikou je whare hui – shromažďovací dům) se dnes již znovu hovoří pouze maorsky. Podle tradičního protokolu marae musel manuhiri (návštěvník) na Te Powhiri Ki Te Manuhin (uvítací rituál) reagovat korero (proslovem) a waiata (písní). Rituál se však v jednotlivých částech liší kmen od kmenu.

     Maoři svou důstojnost zvýrazňovali tetováním  - muži  většinou složitými ornamenty na obličeji, ženy na rtech, bradě a prsou. Jsou velice zruční v práci se dřevem. Jejich bohatě zdobeným kanoím se nic nevyrovná a nenajdete jim rovné nikde jinde na světě. Pozoruhodné jsou i ozdoby – náušnice, hřebeny do vlasů, zdobené zbraně, amulety a další. Velice důležitý je pro Maora kontakt s přírodou – například stromy, které jsou pro ně dodnes posvátné. Zvláště pak strom Kuari. Když se musel některý z těchto stromů pokácet, vždy byl  bůh tohoto stromu požádán o svolení.

    „Welcome – Kia ora", první nápis který vás na Novém Zélandu přivítá. Má význam "vítej" znamená i "hodně štěstí" a "hodně zdraví".I další nápisy na veřejných místech zpravidla bývají dvojjazyčné, protože maorština je vedle angličtiny druhým oficiálním jazykem, přestože v dnešní době plynně maorsky hovoří jen necelá dvě procenta novozélandské populace.

     Co dodat nakonec? Maoři jsou nádherní lidé, uctívající přírodní zákony, věřící ve svá božstva. Vrací se nyní zpět ke kořenům, z nichž vzešli neboť si uvědomují, že jejich domovem a rájem navždy je Nový Zéland.

Danica Tomášková, Praha 

linkuj.cz vybrali.sme.sk