Ještě předtím jsem požádala syna, jestli by mi mohl uvařit čaj. „Kein problem,“zašveholil syn. Nestačila jsem si ještě ani přitáhnout peřinu pod bradu a dveře ložnice se otevřely, v nich synova střapatá kštice. „A kde najdu sáčky s čajem?“ Proboha, pomyslela jsem si vduchu, vždyť už mu bude devatenáct... „Odjakživa máme čaj v poličce přímo nad varnou konvicí. Po ruce a na očích,“ pronesla jsem odevzdaně. „Aha,“ přikývl syn, jako bych mu sdělila novinku, že Země se otáčí kolem Slunce. Ještě než stačil zavřít dveře, podařilo se mi sarkasticky podotknout: „Myslíš, že najdeš, odkud nám vytéká voda?“„Ha-ha-ha, strašně vtipný,“ ušklíbl se synáček. „Vidím, že tě neopustil humor, takže to na smrtelnou postel nevypadá.“ Snad se neopaří, zadoufala jsem.

     Poté, co byl čaj úspěšně uvařen a vypit, dorazil z práce manžel. „Tak ty jsi prý nemocná,“ řekl rozčarovaně. „Jo, mám chřipku a je mi hrozně blbě. Budeš mě muset dneska zaskočit a něco připravit k večeři." „A na co máme děti?“odtušil manžel. „Ále, prosím tě,“mávla jsem rukou, „klukovi dělalo potíže uvařit čaj a holka má angličtinu. Vrátí se až večer a pak se musí učit, zítra píšou dvě prověrky.“ „No dobrá, však já to zvládnu,“ pronesl hrdinsky muž a zmizel do kuchyně.

     Nedovřenými dveřmi jsem zaslechla, jak něco vysvětluje synovi a dolehly ke mně věty jako: „Ženský ze všeho dělaj problém...Myslí si, že bez nich to nejde... Vždyť na tom nic není...To přece není žádná práce...“ Za chvíli se pan filosof zjevil ve dveřích: „Budu dělat bramboráky. Co se do nich dává?“ Vyjmenovala jsem mu ingredience a podivila se: „Ty umíš dělat bramboráky?“ „Jasně, to umí každej,“ řekl sebevědomě. „Nastrouhají se brambory, přidá se tam to ostatní a je to, ne?“ Přikývla jsem a pustila to z hlavy. Ve chvíli, kdy jsem zrovna začala usínat, vtrhl znovu do ložnice. „Kde najdu mouku, vejce, česnek, kmín a majoránku?“ „Ve špajzu,“zasípala jsem a přetáhla si peřinu přes hlavu. „Tam jsem hledal, ale nic z toho jsem nenašel. Máš to tam hrozně nesystematický.“Nezbývalo mi nic jiného než vstát, dojít do spíže a podat mu z kraje polic potřebné propriety. Vše bylo na očích, což jsem neopomněla muži zdůraznit. „Když tu máš kvanta takových blbostí, tak v tom binci pak důležitý věci nejsou vidět,“ poznamenal. Toto stanovisko jsem ponechala bez komentáře a vrátila se do postele. Za chviličku se objevil syn. „Táta se ptá, kde máme olej a pánev.“ „Panebože!!!“ zařvala jsem. „Nemůžete mě nechat chvíli na pokoji?“ „Klid, nerozčiluj se, víš, že to škodí zdraví,“ uklidňoval mě syn, „my to radši najdeme sami.“ Chvíli se ozývalo třískání kastrolů, měla jsem dojem, že jsem zaslechla i kutálení poklic po podlaze, ale pak se rozhostil klid.

     Probudil mě neomylný a odporný puch spáleniny. Hoříme!, blesklo mi hlavou a vyrazila jsem z postele. Na chodbě jsem vrazila do syna vycházejícího z kuchyně, v ruce chleba namazaný máslem. „Co se děje?“zeptala jsem se vyděšeně. „Ále nic. Akorát táta spálil bramboráky.“ Vtrhla jsem do kuchyně. Ze zčernalé pánve se ještě kouřilo, na talířích se povalovaly zuhelnatělé cucky něčeho. „Co to je?“píchla jsem do hmoty prstem. „Bramboráky,“ odpověděl manžel a zakousl se do tatranky. „Prosim tě, vždyť to vůbec nedrží u sebe. Nepřidáváš tam nějaký lepidlo?“ Přejela jsem pohledem zaneřáděnou kuchyň a dost se mi přitížilo. Raději jsem se vrátila do postele a přikázala si, že to vypudím ze svého vědomí. Jak říkávala Scarlett O´Harová: „Budu na to myslet až zítra.“

     Už byla tma, když se mnou někdo zacloumal. Áááá – pan VŽDYŤ  NA  TOM  NIC  NENÍ. „Tvoje blbá kočka shodila limonádu a v kuchyni teď lepí celá podlaha,“sdělil mi. „Jsi snad nesvéprávnej, že nedokážeš vzít hadr a tu podlahu utřít?“ zasípala jsem už dost vztekle.  „No to jsem právě chtěl udělat, jenže jsem v týhle domácnosti nikde nenašel hadr. Měla by ses nad sebou zamyslet a dát to tu někdy trochu do pořádku.“ Zamyslela jsem se, vyskočila z postele a plácla mu ten hadr na čelo. „Jéééé,“zajásala dcera, když mě spatřila, „ty seš vzhůru? Už je vypraná ta bílá halenka, jak jsem ti říkala, že ji budu zítra potřebovat do školy?“ „No, jestli se nevyprala sama, tak není,“ a než jsem stačila za sebou přibouchnout dveře, dostalo se mi potěšení vyslechnout: „Super. No to je fakt skvělý. Tak to asi budu muset jít nahá.“ Klidně jdi, holčičko, má být mínus patnáct, stačila jsem si ještě pomyslet než jsem usnula...

     Když jsem se druhý den probudila, panoval v domě absolutní klid. Že by všichni dokázali vstát, aniž by je maminka vzbudila? Bingo! Děti i manžel byli pryč. No to snad ani není  možné...Cítila jsem se o poznání lépe, tak jsem umyla nádobí od té slavné večeře, vygruntovala kuchyň, vřeštící kočce vymyla z chlupů limonádu, vyprala bílou halenku, upekla bábovku, uvařila polévku a rizoto.

     S pocitem domova dostatečně připraveného pro návrat spolubydlících jsem se chystala ulehnout a pokračovat v léčbě, když se dveřmi vpotácel mrtvolně bledý manžel. „Chytnul jsem to od tebe,“ zachroptěl. Strhal ze sebe oblečení a odešel umřít do postele. „Mám příííšššernou horečku. Asi to nepřežiju.“ Rychle jsem postavila na čaj a s výčitkami svědomí, že jsem ho nakazila, mu vstrčila do podpaží teploměr. „Hmmm, 36,4. To zrovna na horečku nevypadá,“ řekla jsem tomu simulantovi. „Určitě je to rozbitý,“zakňoural. „Vůbec bych se tomu nedivil, v týhle domácnosti nic nefunguje.“ „Hlavně já, co?“ pronesla jsem dotčeně.

     „Hele, když já ti mám hroznou chuť na bramboráky,“ upřel na mě lítostivý pohled ten dobrák. „Nemohla bys mi je udělat, když jsem tak nemocnej?“

     Ach jo. Asi si zítra nechám ukončit neschopenku a půjdu do práce. Třeba si tam trochu odpočinu.

Michaela Pršalová, Humpolec

linkuj.cz vybrali.sme.sk