Byla jsem si vědoma toho, že milovat mne nemohou, a že budu moci mluvit o obrovském štěstí, vezmou-li mne vůbec na vědomí. Den před jejich příjezdem jsem se záhadně uklidnila. Zjistila jsem totiž, že jsem udělala maximum, že teď už je to v rukou božích.  Že už na další vývoj situace nemám sebemenší vliv. Ne, to nebyl klid. To už byla apatie, děj se vůle boží, jsem si říkala, teď už to je jedno.  Zato ON najednou  znervózněl. A pořádně! Kdyby ho to chytlo o dva dny dřív, asi bych se zavrtala někam pod kámen a tvářila se, že nejsem. Teď jsem absolutně klidná pozorovala jeho horečnaté stavy. Prolítával domem, zjišťoval, že je vše v úplném pořádku. Zkontroloval mé kulinářské přípravy, jídelníček. Zeptal se mne, jestli si budu mýt vlasy večer nebo až ráno. Co si na sebe vezmu.   

      Upravoval již po sté polštářky na gauči, rovnal vyrovnané hrníčky, přelešťoval vyleštěné kliky, znovu a znovu kontroloval, zda máme všechno, co jeho děti mají rády. Měli jsme všechno. Navíc jsme vlastnili  – já svůj apatický klid, on své nepředstavitelné vzrušení. Stála jsem uprostřed obýváku, představovala si nájezd pěti mých klonovaných tchyní, a v hlavě jsem měla jedinou myšlenku: "Co se má stát, ať se stane, ale ať se to proboha stane rychle, jinak to zanechá trvalé stopy na duševním zdraví mém i mého milovaného!" Slyšela jsem přijíždět dvě auta. Byla jsem klidná, akorát jsem se nedokázala pohnout z místa. Nohy mně vrostly do huňatého koberce tak pevně, že jsem mohla zapustit kořeny a na jaře vypustit nové větévky. ON se vyřítil do garáže, já ne. Slyšela jsem přivítání, slyšela jsem bujaré veselí, a já se nehýbala. "Sakra, běž jim naproti!", vztekala jsem se sama na sebe. "Nebudeš tu stát přece věčně! Jednou to přijít muselo!" "Daní!", ozvalo se z garáže. "Kde jsi?!"

      Už jsem se pohnout musela. Tunové závaží na svých nohách jsem vzala sebou.Takový pocit mají asi chudáci odsouzení, když je vlečou na popraviště. Prostě – zpátky to nešlo, jediná cesta byla jít vpřed. S nepředstavitelným úsilím jsem se dovlekla ke dveřím, vyšla na schůdky, a stála jsem tam jak blbec. Pode mnou otec se svými dětmi. "Tak to je to je Robin, a tohle Alenka"! zahlaholil jejich tatínek velmi nepřesvědčivě veselým hlasem. "Děcka, to je moje Danuška."

     Jako vždy mně napadaly samé v tu chvíli nepodstatné věci. Ano, představil nás dobře. Mně, jako starší, nejdřív představil děti, potom mne dětem. Neměl nejdříve představit Alenku a pak Robina?

Asi příznak hysterie, dívala jsem se na něho, jak si nervózně mne dlaně a strká svoje děti ke mě. Podali jsme si ruce a od této chvíle Alenka začala mluvit výhradně anglicky. Předtím jsem ji slyšela mluvit česky – asi to byla její malá pomsta. Věděla o mém handicapu s angličtinou. Později jsem se dozvěděla, že táta neustále vyčítal mámě, že se za ty roky nenaučila pořádně anglicky. Alenka, dívenka, na kterou jsem byla vnitřně připravena, ke mně zaujala zcela chladný postoj. Odmítavý. Přehlížela mne. Robin mne objal, dal mi pusu a česky se ptal, jak se mi tady líbí, říkal, že je moc rád, že mne poznává, že se na mne už těšil.

     Všechno bylo jinak, než mělo být. Obě děti byly přivezeny do US ve věku batolat. Čeština jim tedy dělala značné obtíže, ale Robin se snažil. Alenka vůbec. Unikla jsem do kuchyně. Vytáhnout teď nějaké trapné dárky se mi zdálo velmi netaktní. A tak jsem začala vařit a chystat oběd. Slzy se mi bez mého vědomí kutálely po tvářích, a solila jsem jimi již posolené řízky. Předkrm, polévka, saláty, štrúdl. Nazdobený stůl, nazdobené talíře, nazdobená já – a slzy. Nenazdobené. Pustošící mou pracně nalíčenou tvář. Mezitím se vedle odehrával veselý dialog, provázený smíchem. Vůbec jsem neměla chuť vyjít z kuchyně, kde jsem se cítila být chráněná.

     Bohužel, vrchní velitel chtěl pronést přípitek a vyvolal mne na "apelplac". Osušila jsem si oči, nasadila úsměv (to teda musel být škleb!) a šla se vetřít do sehrané rodinné trojky. Nemluvila jsem. Táta byl veselý a zdálo se, že je spokojen. Alenka tatínka objímala,  neustále mu posedávala na klíně a dávala mně tím najevo, že ON patří jí. Ona, že je tady doma, já vetřelec. Cokoliv povídala, nikdy se nepodívala na mně, ale jen na tatínka, kterého hladila, pusinkovala a on jí to vracel. Připadala jsem si jako kretén.

Daisy Bergerová, Ostrava

linkuj.cz vybrali.sme.sk