klepla jsem zase, kam jsem neměla. Jsem ráda, Majko, že "v tom" nejsem sama. Už jsem se tu zmiňovala, a nebudu se opakovat, že ani s jednou z partnerek svých dvou synů si nerozumím. Jistě že chyba je asi i u mě, jenom také jako ty nevím, co jsem udělala špatně. Když jsem byla v jejich společnosti, byla jsem na ně slušná, ba co víc, milá, neboť je mi dáno mluvit vlídně se všemi lidmi. Dávala jsem, co jsem mohla, i když to nebylo mnoho. Před chlapci jsem je nepomlouvala a když se dostali do sporu v mé přítomnosti, zastala jsem se jich proti klukům. Do ničeho jsem se nepletla, a když, tak pochvalnými výkřiky. Dnes jsem jedním synem prokleta v zapomnění, druhý musí nejdřív pracovat na směny jeden a půl úvazku denně, pak navštívit družčinu maminku, pak jejího bratra, pak tety a sestřenice, případně kamarádky. Pak zpravidla pošle v sobotu ráno SMS - telefonovat mu nesmím také - neptejte se proč, já to nevím, prostě si to nepřeje, a ptá se, mohou-li přijít. Můžu si vybrat - se vším praštit a zajásat, nebo ho poslat k Brdičkům. Střídám tyto dvě možnosti podle nálady.
No a za druhé: Moje první tchyně si přála, abych jí říkala maminko, což mi nedělalo problém, protože moje vlastní zrovna za matku moc nefungovala. Přála si stlát naše postele a přicházela do "našeho pokoje" ve svém domě, kdykoliv se jí zlíbilo. Když jsem jednou bez další poznámky naše lůžko ustlala sama, hádejte proč, "maminka" tchyně uprchla z domova k přítelkyni s tím, že se nevrátí, dokud tam já budu. Její manžel a můj "tatínek tchán" si z toho tak zoufal, že mi zakázal používat jejich záchod, koupelnu i kuchyni, takže jsem brzy vyklidila pozice a těhotná se vrátila k vlastní "mamince", která postupovala podobně. Pravda je, že směrem k vlastním rodičům jsem zhusta "držkovala", což jsem si ovšem k tchánům nedovolila. Druhou tchyni už jsem neměla možnost poznat, což je nejspíš klika pro nás obě, podle toho, co o ní vím. Promluvit si s chlapci? No, pokus o to u prvního vyvolal výron hysterie, takže odmítl se se mnou setkat a poslal mi dvě sprosté SMS již zmíněného obsahu, druhý má ve zvyku uchopit krajní význam řečeného a reprodukovat ho doma s tragickým výrazem a mentorským tónem, což naštve každého, najmě jeho družku, která má k toleranci daleko.

Jo, Evo, asi je to složité :-)). Já zase místo odeslat klepla na "smazat" a celé dlouhé psaní zmizelo v nedohlednu :-))). Jinak, moje jediná dcera si vzala za manžela muže, jemuž jsem asi poskytla celoživotní náplň: fanatickou nenávist vůči mě. Snaží se škodit nejen mě, ale především i všem mým milým, protože jak známo, když ublížíte dítěti, ublížíte matce ještě víc. Důvodem bylo, že vím o několika dost závažných nekalostech, kterých se dopustil. Některé "jen" proti morálce, za jiné by mohl jít i do vězení. Paradoxem je, že všechno co vím, vím právě od své dcery, která mi to vždy všechno vypovídala. A tak, i když jsem se několikrát ptala, proč mi to všechno tedy říká, proč mi jen neustále pláče a stěžuje si, jak je nešťastná a zoufalá, když pak stejně skáče jak on píská. Na jednu stranu ho "miluje a obdivuje" - to před ním a jeho rodiči, na druhou nesmírně lituje, že si ho vzala a měla s ním děti - to zase přede mnou a před kamarádkami. Jediné, co nakonec řekla, bylo, že teď už pro ni jakékoliv řešení neexistuje, a když on si přeje, aby se se mnou nestýkala, tak se stýkat nebude, že ona chce mít klid. Takže nemám šanci vidět vnoučata ani ji. Situace pokročila tak, že stejně jako ty, Majko, ani já nesmím volat, psát, nic. Počítám, že jediné, na co se ozvou, bude pozvánka k "dědickému řízení". Ano, nabrečela jsem se nesmírně, nacpala se všemi možnými prášky na uklidnění. Víc než rok jsem se nesmírně trápila. Ale život jde dál, jsem ráda, že je kolem plno jiných lidí, kterým stojím za to, aby se se mnou kamarádili. Uvidíme, jak se k ní zachovají jednou její děti. Snad, když nebude taková "rozmazlující máma" jako já, se nedočká něčeho podobného :-)).

postarám se, aby ta mrňavá nevděčná krysa, kterou jsem před pětadvaceti lety neprozřetelně přivedla na svět, už z mých peněz nedostala ani floka, dám si záležet. A teď do mě: On ten chudák kluk určitě měl důvod! Neměl, holky, jak je Bůh nade mnou. Neměl.

Tak mě jen napadá jediné... že to, jak se k nám chovají naši nejbližší, je asi tím, co máme v životě pochopit a čeho se vyvarovat, je to ona pověstná smyčka, kterou buď rozpleteme a nebo nás nepustí dál a povede nás zase dokola, dokud nepochopíme. Mám matku, která vyškrtla ze svého života mě, jedinou dceru i mé děti, říká, že nás k životu nepotřebuje a nechce se námi zatěžovat, ať nepočítám s její pomocí a nebo s hlídáním, když byly malé (jsem jedináček, tedy víc dětí a vnoučat nemá a nebude mít), ale když už se ozve, dovede celé minuty po telefonu vyčítat, jak ji nemáme rádi, že jsme jí dali špatný dárek, zatímco ona si nevzpomene ani na narozeniny svých vnoučátek, navštěvujeme ji teď už jen zdvořilostně jednou za měsíc, je to má matka, mám ji ráda, ale jsme si strašně cizí. Zřejmě jsem si ji vybrala proto, abych se na ní poučila, čeho se mám vyvarovat ve svém chování. Neočekávám, že se změní, ale snažím se nebýt taková. Myslím, že víc ani dělat nemůžu. Jednou se mi třeba tento přístup zúročí a karta se obrátí. Je to zřejmě mé karmické zatížení, něco, co si nesu z minulých životů a co mě má poučit. A tak se snažím nechovat jak ona a od nikoho nic neočekávám. Jen se snažím být taková, jakou bych ji chtěla mít samu. Mohla bych si stěžovat, mohla bych brečet a vztekat se, ale nic by se tím asi nezměnilo. Jediné, co můžeme změnit, jsme my sami. Začít u sebe, odpustit sobě a brát ostatní, děti, manžele a rodiče takové, jací jsou. Můžeme je milovat, ale nemusíme s nimi žít, když je to k nevydržení. A myslím, že ani od nich nemůžeme nic čekat, třeba to, že se stanou lepší a hodnější, pokud oni sami ve svém nitru nebudou chtít. Očekávat musíme hlavně od sebe. Boží mlýny jistě melou pomalu, ale jistě. Jen počítají v jiných časových dimenzích. :-)

Ahoj vsem, jen bych chtela rict, ze anketa u clanku mi prijde neobjektivni, zamerena proti generaci deti a jejich partneru. To vas nikoho nenapadlo, ze nezajem ci nenavist muze pramenit take ze strany rodicu partnera (pripadne muze byt vzajemna)??? Ne vzdy jsou temi spatnymi jen deti.
Docela by me zajimalo, jaky vztah mely pisatelky (Eva, Bara, Majka) se svymi rodici a s rodici svych partneru, kdyz byly ve veku svych deti ;-)

Pro Martinu: psala jsem a stejně tak to bude asi i u Evy a Báry, že jsem se vždy snažila s nimi vycházet, nemůže tu proto být z mé strany žádná nenávist a nezájem, kterou bych to zavinila. Nevím, co je na tom neobjektivní, já se chtěla poradit s ostatními matkami. Píšeme tu jen fakta, asi to bereš jinak. A pro upřesnění: moji rodiče byli nesmírně hodní, všichni tři (mám ještě sestru a bratra) jsme spolu velmi krásně vycházeli. Stejně tak rodiče manžela, moje tychyně je má druhá maminka. Ale pravda, má snacha je z dost nevyrovnané rodiny. Otec je panovačný, mamka ho poslouchá. Snacha má ještě starší sestru i prarodiče, ale s nikým z rodiny se už dlouho nestýká. Asi máš Martino pravdu, že to může být tím. Tedy výchovou .

Pro Majku: drzim Ti pesti, prala bych Ti, abyste k sobe se svym synem nasli znovu cestu.
Neobjektivni je anketa u clanku, ktera nepripousti "chybu" na strane rodicu (nemyslim v tomhle pripade, ale obecne - v zivote).

možná je z tvého pohledu anketa neobjektivní, ale jen když je vytržená z kontextu. Je potřeba si uvědomit o čem píše Majka. Kdyby do poradny napsala nějaká snacha, že s ní nechce mluvit tchýně byla by otázka položená jinak, to je přeci logické... ;o)

ok, jak myslis. Ja se jen trosku obavala, aby z ankety nekdo neusuzoval neco o nesnasenlivosti snach ;-)

Pro Majku: v urcitych pripadech a urcitym snacham se proste clovek zavdecit nemuze, i kdyby se rozkrajel. Nejspis na tebe proste a jednoduse zarli. S tim nic nenadelas.
Pro Martinu: ty mas nejspis se svou tchyni problemy, vyvozuji to z tve reakce,tak je napis. Tady preci uz par zen, ktere maji potize tohoto razu, bylo. U tebe je nejaka nenavist ci nezajem z te druhe strany?

pro Irku: zadne problemy nemam, jsem stastny clovek :-)
To co jsem natukla znam ze sveho okoli, ale nechci to tu blize rozebirat.

Milá Martino, já si nemyslím, že by to co se zde píše, bylo zaměřeno proti generaci dětí a jejich partnerů. On to není zrovna lehký oříšek, když se Tvé vlastní dítě chová jako vzdálený příbuzný a my se tady snažíme najít řešení, nebo třeba i moment, kde jsme udělali chybu. A možná jsme ji ani neudělali, protože i já věřím na karmu rodiny a věči, které se nedořešili v minulosti se nám nevyřešené vrátí. Proto třeba snážím vrtochy své snachy, abych neztratila syna, protože můj bratr ze stejného důvodu maminku opustil a už nikdy k sobě nenašli cestu. A její řešení bylo podobné o jakém píše Jana, jen s tím rozdílem, že bezmezně a bezvýhradně miluje děti mé sestry. I přesto se s ní snažím vycházet, aby se konečně ten karmický řetěz přetrhl a nebyl předán dál mým dětem.

já jsem byla nechtěné dítě své nezralé maminky, pro kterou bych se byla přetrhla, a nic mi to nepomohlo. Po dlouhých letech jsem se s tím smířila, pomohlo mi to k tomu, abych se včas postavila na vlastní nohy a hledala pomoc hlavně u sebe. Tchyni bych byla ráda měla jako "náhradní maminku", ale ona potřebovala svého synka pro sebe, takže jsem po svatbě často spávala sama v manželské posteli, zatímco on utěšoval maminku a vymlouval jí její hoře. Souhlasím s Janou, všechny tyhle zkušenosti něco říkají o nás i o druhých a někam nás mají zavést - já jsem se svou cestou spokojená a raději nechám své děti na pokoji, než bych pracně vnucovala, oč nikdo nestojí. Že jsem tu a dá se se mnou mluvit o čemkoliv, o tom se už kluci sami mockrát přesvědčili. Je možná legrační, že dospělé děti mého druhého muže se mnou vycházejí mnohem líp - asi jsou líp vychované. :-)) A ještě legračnější je, že si rozumím i s jejich maminkou, ale ne už s druhou ženou svého prvního muže - nezní to jako mariáš? Nebo spíš guláš... checheche.

Heleďte, dámy. Třeba se rozkrájejte, ale s tím nic nenaděláte. Prostě to tak vždycky bude. Zajímavé je, že to platí jen pro vztah žena-manžel-tchýně, skoro nikdy pro muž-manželka-tchán. Ve svém dlouhodobém rozvedeném životě jsem již poznal několik žen, pečujících o dospělé syny, a můžu tedy z vlastní zkušenosti říct, že ony nikdy nepřijmou jakoukoliv partnerku svého syna, i když nahlas proklamují touhu po ženitbě svého synka - tedy pravý opak svých pocitů. A dokážu být před svatbou skvěle medové. Já, jako partner ovšem pak vyslechnu i skutečné pocity, a říkám rovnou - je to hrůza. A navíc, tyto ženy ani nedokáží být partnerkami mužům. Fixace na syna je přímo děsivá a přehlušující cokoliv. A nelze jim to vlastně ani vyčíst - ony prostě nějak jinak vůbec nemohou. Takže moje dvě ponaučení:
1) Pryč od ženy, která sama, nebo v rodině dominantně vychovává a "vychovala" dospělého syna, který je neženatý!!!
2) Pryč od toho syna!!! Pokud bude tchýně naživu, bude on k ničemu!!!
Věřte, nevěřte, je to tak a NIKDY to nebude jinak. Alkoholika též nepředěláte, pryč od něj, i když jinak je milionovej. Tohle je naprosto totéž. Navíc ona skutečně vyjít chce, moc chce, proto též je při řeči nebo i při psaní skvělá a přesvědčivá, dokonce své skvělosti i věří, ale výsledná skutečnost je pravým opakem.
Pa pa. Váš Josef.

jak vyřešit tyto vztahy je masové zavedení klonování. Babičky si pak budou moci pořídit na hraní vnoučátek, kolik si jen zamanou,a s žádnými protivnými snachami a zeti se nebudou muset otravovat.

Ráda bych přispěla i svojí zkušeností s první tchýní. Vzala jsem si po 4 leté známosti jedináčka, z mizerně fungujícího manželství. U nich doma těžkou ruko vládla maminka. Tchán sloužil jen k vydělávání peněz a jako hromosvod na všechny zla světa.
V den svatby mi tchýně řekla, že mi v životě neodpustí, že jsem jí sebrala její jedinou životní radost a možná, že si na mne zvykne. Nezvykla. Manžel se od rodičů stěhoval půl roku. Tu si směl vzít 2 trička, tu knížky, příště lyže. Maminka se s věcmi chodila mazlit a těšit. Každý den synek volal mamince ráno i odpoledne. Každý víkend jsme byli u nich. Při odchodu se synáčkovi věšela plačíc kolem krku. Připadala jsem si jak nejhorší vyvrhel pod sluncem. Veškeré "problémy" se zařizování bytu, řešil manžel nejdříve s maminkou, pak se mnou. Většinou se prosazoval tvrdě názor maminky. Maminka říkala, že bychom neměli kupovat tak drahou sedačku, maminka říkala, že ty záclony by měly být krajkové, maminka taky neměla kuchyňský robot, tak nač ho kupovat, maminka taky nemá automatickou pračku, je to vyhazování peněz atd., atd. Dokonce mi říkala, že bych syna neměla tak sexuálně vyčerpávat. Že stačí tak 1x až 2x do měsíce. Jinak se nemůže soustředit na práci a je chudák unavený.... A pak jsem přišla do jiného stavu. Manžel to při další návštěvě radostně rodičům oznámil. Tchán měl radost. Tchýně se na mne obořila: "no doufám, že si to nenecháš, já teda se rozhodně necítím na to být babičkou". Jediný, kdo se mne zastal, byl tchán. Bohužel ještě před narozením dcery zemřel. Od té doby manžel soustavně utěšoval svojí osamocenou matku. Několik dní v týdnu u ní i bydlel, protože maminka na tom byla velmi špatně psychicky. Po návratu z porodnice musel být 14 dnů u maminky, protože měla žlučníkový záchvat a nechtěla být v nemocnici (kde zemřel její manžel). Když jsem namítla, že by teď spíš měl být u nás s dcerou, byla jsem ta nejhorší pod sluncem. Necitelná mrcha. Když byly malé 3 měsíce, dala jsem mu na výběr - buď já a dcera, či maminka. Zvolil si maminku. Rozvedli nás na 3 stání, během 6 týdnů...
S mojí nynější tchýní vycházím velmi dobře. Nicméně jsem velmi háklivá na jakékoli zasahování do "našich věcí", včetně výchovy dětí. Takže to s návštěvami vypadá tak 1x do měsíce, což můj manžel považuje za příliš časté (já nikoliv)a je klid. Když chtějí jeho rodiče kdykoliv přijet, jsou vítáni.

Proč jsi tu věc neřešila s ním? Píšeš, že jsi s ním chodila 4 roky - to sis toho za celou tu dobu nevšimla? To bylo jinak? Nebo ti to ty 4 roky nevadilo? Hele, ten Jozífeček to tady báječně vystihl - takovýho chlapa prostě nepředěláš. Takže jsi do toho šela určitě s plnym vědomím. A jak to tu ten J. napsal - je to stejný, jako alkoholismu. Nechápu, proč tedy skuhráš.

Irce, Radce: Musím říct, že jsem byla v podobné situaci, i když ne až tak tvrdé. Ale chci tím říct, že kdyby člověk věděl, co ho čeká... Abych odpověděla i já na Tvou otázku Irko, ono se toho asi moc před tím dítětem nebo svatbou nedá poznat. Pozná to člověk zkušený, znalý věci, ale ne ten, koho tady tato možnost ani nenapadne a který si myslí, že ho ten jeho partner miluje a nedá mu ublížit. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají...Vzhledem k tomu, že moje tchyně nás navštěvuje, nebo my ji,naštěstí tak 2x do měsíce, dá se to vydržet i když, přece jenom jsem musela doma udělat ústupek. Na radu kamarádky jsem ustoupila a nechala jsem ho. Nechala jsem u nás v obyváku na zdi visí portrét mojí tchyně a jeho maminky. A vím, že kdyby maminka řekla "vyskoč z okna", skočí. No, ale snad jsem si místo na slunci vybojovala a už je líp. Ale jedno vím. Všechno to trápení bych si ušetřila, kdybych se tenkrát šla zeptat jeho první ženy, jak to bylo. Nikdy jsem s ní nemluvila, nebydlí zde, ale dnes jsem přesvědčena o tom, že vím, KDO pomohl k rozpadu jejich manželství.
A podotýkám, manžel je ze tří dětí, takže se to netýká jenom jedináčků, ale je nejstarší a matka byla samoživitelka. Mimochodem, její dcera, moje švagrová, je to samé co "maminka", v bleděmodrém.
Je to až neuvěřitelné, jak lidi dokážou být sobci a vlastně zničit druhému život jen pro svůj "dobrý pocit".

Před svatbou jsem měla báječný pocit, jakou budu mít užasnou tchyni. Tykej mi, dej mi pusu, a rady do života typu - kdyby Ti něco udělal svěř se mi, atd. A po svatbě jsem se divila...
Po návštěve jsem se od švagra dozvídala, jaká dle tchyně jsem...:-)
Mně nikdy nic neřekla..A já jí hodlala respektovat a nebránit manželovi v návštěvách, ale jemu se beze mne nechtělo a především se mu nechtělo právě kvůli těmto řečem. Protože jsme potřebovali hlídací babičku, chtěla jsem něco překousnout, ale když ona by tak ráda pohlídala jen přijeď už se na ní těším, cože tenhle víkende, to to zrovna nejde...a za čtrnáct dní, no to to taky nejde, to mám chřipku. Takže za 17 let života vnučky jí hlídala jednou jeden den. Asi ve vdou letech po sňatku se s manželem pohádala, já u toho nebyla, ale vykřikovala, nechci tě už nikdy vidět...jo, stalo se - můj muž zemřel. Tchyně, pak volala a brečela do telefonu, jestli njí mněl rád, že je jí líto, že se neviděli...no a pak zavolala ještě, mluvila s ní dcera jí řekla, že jsem smrt manžela zavinila já. Tak jí její vnučka třískla s telefonem. A teď už se opět nevídáme. Myslím, že je to ideální stav.
Milé tchyně, věřte, že do očí mi má tchyně nikdy nic špatného neřekla, a že s ní přesto nebudu chtít mluvit. Čas, kdy jsme se mohly spřátelit vypršel. Možná, že i Vy jste nikdy do očí Vaší snaše neřekli nic špatného, ale po straně jí pomlouváte? Mladí manželé s dítětem potřebují pomoc - většinou řeší hlídání školní prázdniny se nekrejí s možnostmi dovolené. Doporučuji - nabízet pomoc a nepomlouvat.
Netvrdím, že každá tchyně je zlá, proto se do mně nepusťte všechny, kritizujte můj příspěvek jen v případě, že jste potrefené :-)
Mimochodem nebyla jsem její nejhorší snacha, protože se oženil i švagr a moje švagrová je prý ještě horší :-)

Já neskuhrám. Snažila jsem se jen ukázat na svém vlastním příkladu, jak také může manželství vypadat. Jak můžu řešit něco s mužem, jehož maminka je neomylná modla? Vždy jsem se dozvěděla, že maminka má pravdu, protože ona má zkušenosti. Mamince se muselo ustupovat ve všem.
Já jsem fakt nevěděla do čeho lezu. Ono je hezké chodit s někým tak dlouho, jenže když se vidíte 2x, či 3x týdně, nikdy toho druhého nemáš šanci poznat. Týdenní společné dovolené tomu taky nepomůžou. Byla jsem tehdy 23 letá pitomě zaláskovaná holka, která neměla sebemenší pochyby o tom, že je to ON - ten pravý. S jeho maminkou jsem vycházela skvěle do té doby, než jsme jí oznámili, že se vezmeme. (Dokonce jsem s ní 2 roky chodila pravidelně do divadla.) To peklo začalo až svatbou.
Proto dnes vtloukám dceři do hlavy, že až se jednou bude chtít vdávat, že si musí zkusit žít spolu s partnerem (alespoň pár měsíců). Ta každodennost je k nezaplacení. Věčná škoda, že mi to rodiče neumožnili - nejdřív svatba, pak tu můžete bydlet, než dostanete byt.

Jo, mít tehdy ten rozum co dnes !

Josef to popsal naprosto přesně.
Můj bývalý má dnes již 8. partnerku a rozhodně se nedá říci, že konečně našel tu pravou. Jeho maminka ještě žije a stále mu diriguje život.

Johanko,"v obyváku na zdi visí portrét mojí tchyně a jeho maminky"... a máš na ní nakreslený terč na šipky ?