a taky mě štvalo, že jsem nechala doma cigára a kdyby nic mě nenapadlo nic chytrýho, nemůžu ani dramaticky vyfukovat kouř a schovat v něm svou náhlou ztrátu verbálních schopností) na nejrůznější témata.
     Zakoukala jsem se na obraz a vzpomínala, jak jsme do tohodle hotelu jezdili zkraje sedmdesátých let, kdy měla moje maminka přítele ze "západního" Německa, s nímž jsme absolvovali pravidelné víkendové výlety střídavě do Puppu a sem. Milovala jsem zdejší telecí medailonky, vůni doutníků a atmosféru tichého luxusu, do které utíkali ti, co milují dobré jídlo a odpolední lenošení v kavárně. Myslela jsem si, že to nikdy neskončí a když se matka s Hansem rozešla  - m.j. proto, že na ni sousedky uspořádaly malou štvanici v podobě petice "znepokojených sousedů" (tak se to dřív dělávalo a asi ještě dělá: prostě napíšete, že vaše sousedka je podezřelá ze styků s kapitalistou, jemuž zřejmě donáší klíčové informace zdejší ekonomiky, navíc se nestará o děti a vozí si zadek ve zlatém Mercedesu; necháte to podepsat další nas*ané sousedky a pak jen tiše číháte za záclonou, když na tu rajdu posílají tu sociálku, tu pány od StB a je vám tak nějak líp...) a zlaté časy skončily na mnoho let, ze vzpomínek jsem pak žila až do dospělosti.
     Podnětný rozhovor skončil, nasoukala jsem se do kabátu, vyšli jsme ven a oba pánové spontanně pravili "Na shledanou, ahoj", nasedli do svých automobilů a nechali mě pod třepetajícími se vlajkami nad vchodem hotelu stát jako husu.
     Úžasem a nevolí se mi roztáhly nosní otvůrky do šíře tunelu Mrázovka, ale co naděláte, žejo? Tak jsem se zabalila do plédu, přitáhla si kabát k tělu a capala na vzdálenou nejbližší stanici metra, uvažujíc o tom, jak zdání klame a jak se budu mile usmívat na kolegu Měsíčka, který, jsa zřejmě jediným gentlemanem široko daleko, mi pomáhá z a do kabátu, drží mi dveře a nikdy mě nenechá jet samotnou – a aspoň mě vyprovodí do metra.
     A koupila jsem si v řeznictví čtvrt kila výpečků a křupavé pivní rohlíky, protože kdyby nic jinýho, jídlo mi vždycky spraví náladu! (Až půjdu příště na nějakou schůzku s „gentlemany“, prozíravě si objednám taxíka a účet jim pošlu poštou :-)))

linkuj.cz vybrali.sme.sk