Těžko radit, chtělo by to vědět víc... syn s partnerkou již pracují? Pokud ano, tak se jim asi nechce uskromnit se a pořídit si vlastní bydlení. Takhle je to vyjde mnohem levněji, že?
Studují-li vysokou školu, pak jsou jejich možnosti asi dost omezené a já bych se snažila, aby studium dokončili i na úkor mého pohodlí. Pochopitelně bych požadovala, aby si minimálně syn sehnal nějakou brigádu a na bydlení přispíval.

jestli oba pracuji,neni problem si vzit pujcku a aspon pro zacatek najit treba nekde podnajem neceho maleho.Ev. by mohli rodice pomoci na zacatku nejakou vratnou pujckou.Zcela urcite mel svuj pokoj,ale to neznamena,ze by to bylo jeho vlastnictvi!Dospel a je povinnen si hledat sve bydleni a zazemi.Dite bez bytu je krajni nezodpovednost a nevyspelost obou,ale uz se holt stalo.Jeste by se mozna dalo,ze byste to stridali,jeden ci dva tydny u vas a pak u jejich rodicu,ale jen dejme tomu na nejakou dobu urcitou,nez by se vyresil podnajem atd.Syn se musi poohlednout po lepe placene praci a mozna mu nezbude na cas nic jineho,nez si ty prace najit hned dve,ale na to mel myslet predtim!Jestli nedali,at si okamzite podaji inzeraty a zjisti moznosti te pujcky,hlavne je nenech v klidu,by si nemysleli,ze rodice jsou tu jen od toho,aby pomahali!

Chce být synek samostatný a zakládat rodinu? Ať si na to vydělá. Moji rodiče řešili situaci tak, že zůstali bydlet u otcových rodičů. Bylo nás pak ve dvoupokojovém bytě (dnes vysoce nadstandardních rozměrů) šest, prarodiče, rodiče, syn a dcera. Soukromí neexistovalo, dokud byli staří při síle, patřičně zpestřovali "mladým" život, když zestárli, nakonec zbyla jen babička, moje maminka jí vyčítala i spotřebu toaletního papíru. Moji dva synové museli samozřejmě založit rodinu každý ve svém, jeden má partnerku, která má vlastní byt, druhému jsem dala zděděnou garsonku já. Přesto jsem všeobecně u veliké nemilosti, neboť nikoho z nich nepodporuji finančně, a o hlídání dětí, ke kterému bych byla ochotná, žádná ze snach nestojí a zaměstnává jím raději svou matku. Když chtěl jeden z chlapců svou partnerku opustit, nabídla jsem mu VELICE přechodné bydlení se stravou u mě, ale nastínila jsem mu, kolik stojí nejlevnější pronájem a výživné na dítě. Po téhle úvaze si to rozmyslel. Jaképak střídání o péči? Dítě potřebuje oba rodiče, a jestli se o ně nedovedou postarat, je to známka jejich nezralosti a není důvod, aby za ně přejímal povinnosti někdo jiný. Že to odnese to dítě? To je jejich odpovědnost, ten vrah, který ubodal svou matku nebo umlátil babičku pro čtyři stovky byl taky kdysi sladké miminko. Nemysli si, milá nešťastná mámo, že když se přetrhneš, vzdáš se svého domova a soukromí a své peníze odevzdáš dítku, místo abys je použila pro sebe, že se dočkáš vděčnosti. Opak je pravdou, v okamžiku, kdy na sebemenší maličkost budeš mít jiný názor než oni, budeš znovu ta špatná a tvé předchozí dobré skutky se ti přičtou k tíži. Dokud ke střetu nedojde, taky si nepomůžeš, protože dnešní dívky obvykle prosadí svoje příbuzenstvo, ať je jakékoliv, bez ohledu na tvoje snažení, a ty budeš vždycky podezřelá. Tohle jsem zažila nejednou jako pozorovatel i jako přímý účastník, a zákonitost tohoto děje je neodvratná. Proto má rada (nebo spíš názor): každý ve svém a za svoje, dej, co ty chceš dát, v okamžiku, který si vybereš, tomu, komu to budeš chtít dát. Jinak nikomu do tvých prostředků nic není. HOWGH! :-) A měj se fajn.

Já teda zatím tchyně nejsem, ale jinak máma a dcera a snacha. Ale snažila bych se je podporovat - nejdřív rozmluvou, co si představují a jaké mají možnosti (třeba získat zaměstnání s bytem? I kdyby někde daleko), pak, pokud by bylo potřeba a k užitku věci (nedělala bych to za ně, ale jako jejich pomocník), tak hledat inzeráty, telefonovat, ptát se známých atd.
U sebe bydlet dlouhodobě bych je taky nenechala, hlavně v malém bytě, ale byla bych zase ochotná jim třeba i přispívat na nájem v tom pronajatém bytě. Ale všecko s jasnými pravidly jak dlouho a kolik a pokud by měli nějaké řeči, že se třeba nechtějí stěhovat do jiného města nebo uskromnit atd., tak to bych jim s vervou vymluvila :-)
Na názor prarodičů nedej, oni je zřejmě u sebe taky bydlet nenechají...
Jinak se divím, že jste (hlavně syn a snacha) o tom nepřemýšleli dřív, co dělali těch 9 měsíců? Mohli být dávno připravení.

A kolik jim je let? Studuji, pracuji, jsou nezamestnani?Ja sice nejsem ani matka ani babicka, bydlim ve svem. Kdyz jsem bydlela s rocici, i kdyz jsem tam moc casu nepobyla prispivala jsem na najem a obcas jsem koupila sama od sebe co bylo potreba.Byli jsme vychovavani, ze co si chceme koupit at si na to vydelame, nedostavali jsme ani kapesne, vdycky jen na to co jsme potrebovali. Myslim si,ze tak je to spravne a ani ja nechci svoje deti rozmazlovat a cpat jim penize.Moje babicka ma radeji sestrenici nez me a moje sourozence.Kolikrat jsme si vyslechli jak "Terinka je jiny kafe"a dostavala vic veci nez my.Pritom my tam jezdili skoro kazdy vikend a treba zasadili hrasek a ona prijela jednou za tri mesice a hrasek vyzrala.Jednoduse k babicce nejezdime, nic po ni nechcem, ona si uzije dost se dvouma rozvedenyma synama, ktery z ni vyzdimaji co jde. Ale to uz odbocuju, ta vpominka me trosku rozpalila.

Rodiče by měli být pro své děti (i v dospělejším věku oporou a jistotou). Neměli by však apriori zajišťovat VŠECHNY potřeby svých dětí. Takže ve tvém případě bych synovi a jeho rodině pomohl najít bydlení, popř. poskytnul nějakou pomoc při provozu jejich domácnosti(i finanční), ale zajistit jim kompletní bydlení na úkor ostatních - TO NE!

Znám to. Z vlastní skušenosti. Budou li bydlet u Vás naruší soukromí Vaší rodiny a i při nejlepší vůli bude docházet ke střetům kvůli nákladům na byt užívání společných prostor, názorům na hospodaření potřeby miminka. Mladí jsou v tomto ohledu nesmírně sobečtí. Odmítnete li soužití bude Vás rodina dívenky pomlouvat a možná a možná se Vám odcizí i Váš syn. Zamilované oči realitu nevidí a dnešní dívenky jdou tvrdě za svým. Ale je možné, že syn volá o pomoc. Protože i to je možné. I zneužití mládence v druhé rodině není nemožné. Ten můj prohlédl v okamžiku, kdy zjistil, že živí partnerčino rozlehlé příbuzenstvo za bydlení v babiččině bytě. Teď jsou u mne, mají l místnost, přispívají na provoz domácnosti stejným dílem jako já a šetří na svoje. On je život dobrá škola,ale školné je někdy vysoké.I když Vám to nezávidím, držím Vám pěstičky.

Všem dík a pozdrav. Zřejmě budu ta nešťastná matka, psala jsem stejný dotaz do rubriky "téma" a zapoměla se podepsat. Snacha je na mateřské a syn vydělává a ještě chodí na brigádu, založili si stavební spoření, ale moc jim nezbývá. Takže hned tak bydlet asi nebudou. Je jim 25 a 23 let. Já mám další dvě děti školou povinné, takže nějaká finanční výpomoc nepřipadá moc v úvahu. Manžel má další děti z předchozího manželství a další vnouče. Takže jsme rádi, když finančně absolvujeme narozeniny a Vánoce. Asi vypadáme jako šílenci, ale jinak to docela fungovalo. Novým prvkem je, že jsme podělovali děti dárky a pozorností dle své úvahy, ale jak je popsáno v jiných článcích, začínáme mít problémy s tím, že zřejmě děti srovnávají a už vše není tak lehké a růžové jako dřív. Děti jsme uživili a vychovali, neplnoleté je již jenom jedno. Na nějakou další starost a pomoc mi nějak už nezbývají síly a prostředky. Ráda bych si už odpočinula. Díky všem.

Musí to být nesmírně těžké, úplně tě chápu! Ano, zažila jsem taky doby, kdy moje slušně oblečené a nakrmené děti však viděly na jiných věci nejmodernější, hračky krásné a drahé, když mi děti říkaly, kde všude jejich kamarádi o prázdninách byly... Ale, věřím, že stejně jako já jsem se jim snažila tohle všechno vysvětlit, že jim to vysvětlíte i vy.
A pokud se jedná o ty "mladé" - pevně doufám a moc ti přeju, aby se to časem nějak urovnalo. Rozhodně je to však v první řadě na nich!

Brzy se nejspíš dostanu do podobné situace. Nejstarší syn má vlastní pokoj a jeho dívka se chystá studovat v Praze, čili = bydlet u nás. Přestože jí znám od miminka a mám jí moc ráda, bojím se možných střetů. Máme 4+1 v paneláku a už teď nás tam bydlí pět. Kdo znáte panelákové kuchyňky a příslušenství, víte, o čem mluvím. Ono těm mladým nějak nedochází, že narušují náš klid a soukromí. Berou jako samozřejmost, že jim odjakživa dopřáváme pocit svobody, na vlastní úkor.
To neznamená, že jim nepomůžeme. Jasně, uskrovníme se, abychom jim usnadnili začátky, ale neznamená to, že splatíme byt a jim vyklidíme prostor, aby se nemuseli o nic starat. Vím, že dnes je to pro mladé rodiny těžké, různé „černé“ pronájmy si mohou dovolit jen pokud oba pracují. Ve chvíli, kdy mají dítě a pracuje jen jeden z nich, nemohou si podobný luxus dovolit. Ale my už jsme také ve věku, kdy nás sužují různé nemoci a potřebujeme svůj klid. A kdybych měla do budoucna trvale ubytovat všechny tři své syny s rodinami, zbývá mi už jen ten domov důchodců. Klidně mě označte za sobce, a tak dalece na svůj život rezignovat nehodlám.
Pisatelce držím palce, aby její děti pochopily, že rodiče poté, co vychovali děti, mají také konečně právo na vlastní život a klid. Ať se podívají, jak se to řeší v Americe, kterou nezřídka mají mladí za vzor.

Brzy se nejspíš dostanu do podobné situace. Nejstarší syn má vlastní pokoj a jeho dívka se chystá studovat v Praze, čili = bydlet u nás. Přestože jí znám od miminka a mám jí moc ráda, bojím se možných střetů. Máme 4+1 v paneláku a už teď nás tam bydlí pět. Kdo znáte panelákové kuchyňky a příslušenství, víte, o čem mluvím. Ono těm mladým nějak nedochází, že narušují náš klid a soukromí. Berou jako samozřejmost, že jim odjakživa dopřáváme pocit svobody, na vlastní úkor.
To neznamená, že jim nepomůžeme. Jasně, uskrovníme se, abychom jim usnadnili začátky, ale neznamená to, že splatíme byt a jim vyklidíme prostor, aby se nemuseli o nic starat. Vím, že dnes je to pro mladé rodiny těžké, různé „černé“ pronájmy si mohou dovolit jen pokud oba pracují. Ve chvíli, kdy mají dítě a pracuje jen jeden z nich, nemohou si podobný luxus dovolit. Ale my už jsme také ve věku, kdy nás sužují různé nemoci a potřebujeme svůj klid. A kdybych měla do budoucna trvale ubytovat všechny tři své syny s rodinami, zbývá mi už jen ten domov důchodců. Klidně mě označte za sobce, a tak dalece na svůj život rezignovat nehodlám.
Pisatelce držím palce, aby její děti pochopily, že rodiče poté, co vychovali děti, mají také konečně právo na vlastní život a klid. Ať se podívají, jak se to řeší v Americe, kterou nezřídka mají mladí za vzor.