Za silnicí stojí pár domů, naštěstí jsou od nás daleko a přes ně je vidět až na stráň, která se za nimi vypíná k nebi. Je na ní lesík a louka a když se podívám z okna doleva jsou na té stráni rozsety vilky. Vpravo mi ve výhledu do dálek brání věžák, který stojí vedle našeho domu. Ale v letních měsících nám jeho přítomnost opravdu nevadí, protože schladí naši rozpálenou terasu a balkón a my můžeme večer klidněji usínat.

     Mám tedy ze svých oken pěkný výhled a tento rozlet zdůrazňuje tak trochu mojí povahu. Také mám ráda cestování a kdybych nežila život jaký teď mám, určitě bych spoustu času trávila mimo domov. Moje děti, stejně jako všechny ostatní, potřebují ovšem někde svůj kout, domov, a ten máme zde!

     Okny, která jsem popsala, se na svět dívám už hezkou řádku let, protože tu bydlím už od svých tří let. Za tu dobu se toho mnoho nezměnilo, jen svět se stal více hlučnější než byl dříve. Na silnici pod námi totiž přibylo více aut.

     A ani to parkoviště, z kterého se ozýval dříve dětský smích a křik, už svůj hrací účel nesplňuje. Asi těžko by se tu caparti proháněli mezi špinavými auty a s tím, jak jsou dnes řidiči neohleduplní, bych se skoro bála pustit děti si tam hrát, protože tu každý řidič jede jako drak.

     Jen ta stráň před námi se naštěstí nezměnila a doufám, že přežije tuhle dobu, kdy si každý skoro bez povolení postaví dům, kde se mu umane! Já na ni kdysi s rodiči chodila venčit našeho psíka jezevčíka Džina. Byly to vždycky nedělní procházky, kdy mamka si asi myslela, že jí taťka vezme na procházku třeba na Kampu (někam mezi lidi), ale taťka si to  - k mému nadšení – namířil přímo na tuhle stráň.  Byl a je, na ni od nás přístup pouze po úzké pěšince, která se táhne přes menší skalku a moje mamka nikdy samozřejmě neměla na nohou tu správnou obuv.  Nikdy jsem jako malá nevnímala, jak se taťka choval jako džentlmen a mamce pomáhal. Já utíkala s Džinem dopředu a prodírala se houštím, někdy jsem narazila i na houbu a co víc – občas byla i jedlá.

     Měla jsem ráda tuto dobu, kdy jsme byli všichni pohromadě. Dnes ,bohužel, už ani taťka ani Džin nejsou. A já vždycky, když se podívám z oken, vidím sebe a celou naši rodinu na nedělní procházce. Občas tam vezmu na procházku i svoje děti. Já ale mám obuv pevnou, protože vím, že mi do kopce stejně nikdo nepomůže a protože vím, kam chci jít. Dětem se tam líbí, vždycky se díváme směrem k našim oknům, jestli uvidíme babičku.

     Do naší rodiny  letos na podzim přibyl psík Ben, tak už se těšíme, jak ho na tu naši procházku s sebou vezeme. Můj kluk s ním určitě bude prolézat houštím a stejně  jako kdysi já, bude celý špinavý. Dcera už je skoro slečna, ta víc než o lítání s Benem stojí spíše o vyprávění si o klukách. A tak jí tohle naše holčičí povídání dopřávám. I já kdysi vyprávěla o každém klukovi, který se mi líbil, svojí mamce.

     Přeju si,  aby moje děti na mě taky měly jednou pěknou vzpomínku a proto se snažím, aby ten svět, co tu před okny mají, měly každý den jak sluníčkem zkrášlovaný. A aby se mohly dívat klidně a bezstarostně okny do dálek.

     A při tom sním, kam se jednou budou chtít opravdu podívat.

Kateřina Housková, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk