Alenka byla tatínkova holčička, miloval ji nesmírně, a z příhod, které mi vyprávěl jsem si byla jista, že tady problém nebude. Byla to velmi inteligentní, chápavá, rozumná a na svůj věk velice moudrá dívka. Větší strach jsem měla z Robina. Jednak to byl "chlap", i když dvacetiletý, a také jeho vztah s otcem nebyl podle mého názoru úplně OK. Už před odjezdem jsem si lámala hlavu, jaké dárky jim přivézt. Kdyby byly děti malé, nebyl by problém. Teda, ve výběru dárků. Jinak by problém byl. Stejně si dodnes nejsem jista v kterém věku děti snášejí rozchod rodičů nejlépe. Mám pocit, že takový věk není.

     Ale koupit něco JEHO dospělým dětem, něco, co jim udělá radost, nebude to vypadat jako podlézání a kupování si jejich lásky, aby to bylo něco, co TAM nemají? Zdálo se to jako  neřešitelný problém. Nakonec jsem se rozhodla pro rumové pralinky pro Alenku, které prý zbožňovala, a koupila jsem deset krabiček. Z fotek jsem ji znala, byla to velmi hezká, štíhlá dívenka a velmi milá. Koupila jsem jí ještě krásný hedvábný župánek, a s fantazií jsem byla u konce.  Tisíci otázkami, kterými jsem bombardovala jejich otce jsem už musela být otravná. Prošla jsem si hlavou mé mládí a dospívání a snažila jsem si představit, co bych já v této situaci cítila, a jak a jaké dárky bych byla schopna akceptovat. Vycházelo mi to ale stále hrůzně! Kdyby se v mých osmnácti letech můj milovaný tatínek zbláznil do jiné ženské, vystěhoval mne a mou maminku z našeho domu, domova(!), určitě bych tu jinou ženskou nenáviděla, nechtěla se s ní setkat, a jakýkoliv dárek bych jí hodila a hlavu. ON mne však stále ubezpečoval, že děti to chápou, že věděly, že jim to doma s mámou neklape, že jsou plně na jeho straně a udělají co chce ON! Nakonec jsem koupila dva zlaté řetízky s přívěšky jejich znamení, a ještě hrníčky s jejich jmény. Českými. Kdybych koupila cokoliv, bylo by to jedno. To mi bylo jasné. "Přivezu, schovám a uvidím podle situace", nakonec jsem se uklidnila. "Nebude-li vhodná konstelace, dárečky uschovám na jinou příležitost. Času bude dost". O tom jsem byla přesvědčena.

Návštěva dětí byla stanovena na sobotu a v neděli večer měly odjet. Napoprvé – říkal – to bude stačit.

14 dnů předtím jsem začala šílet. Věděla jsem, že jejich maminka perfektně vaří, byla dobrá hospodyně, pořádkumilovná, čistotná a podle fotek jsem věděla, že i hezká žena. Mohla jsem jí vůbec konkurovat? Nemohla! Marné byly snahy mého partnera, marně mi vykládal o kolik jsem lepší, hezčí, příjemnější. Neuklidnil mne.

     Nejdříve jsem začala cídit JEJICH domov. Bylo to horší, než kdyby měla přijet na inspekci má bývalá tchyně, která skutečně chodila s bílou rukavicí a pátrala po jakémkoliv náznaku mé neschopnosti postarat se o jejího synka. Měla jsem tedy dokonalou  průpravu. Když už nebylo co uklízet, všechno se lesklo, bylo vyrovnané, urovnané, začala jsem přemýšlet o jídelníčku. Tady jsem problém neměla, jen co vybrat? Děti prý milovaly české řízky, milovaly český bramborový salát – tak jsem připravila menu hodné návštěvy prezidenta naší galaxie. Třetí bod programu – podívala jsem se na sebe kritickým pohledem do zrcadla a upadla jsem do deprese. Normálně, když se chlap zblázní ve věku okolo 40 až 50ti let, zamiluje se obvykle do mladé, krásné a oslňující krasavice, aby si dokázal, že na ni ještě má. Ze zrcadla se na mne koukala žena středního věku, která – aspoň mne – neoslnila vůbec! Naopak. Kdybych měla předstoupit před komisi pro výběr hrstky lidí, kteří mohou přežít, nepřipravovala bych se odpovědněji a důkladněji! Měla jsem stejný pocit. Buď budu vybrána, abych přežila, nebo budu usmrcena.

Daisy Bergerová, Ostrava

linkuj.cz vybrali.sme.sk