| www.kudl@nk@.cz |
|
| O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé… |
|---|
 |
| manuál téma poradna tady a tam úkol pro vás fauna a flora próza a poesie nejen duše :-))) zážitky |
| FÓRA KUDLANKY |
| Hledej na Kudlance |
 |
| Marihuana, Mariška. Tráva - Hulení... |
| Trampoty sličné tlustice |
| Minutka za čtvrt hodinky :-))) |
| Gruppensex, swingers - aneb kam se ztrácíš, lásko? |
| Balzám na nervy |
| Žena v područí alkoholu |
| Žebříček nepopularity |
| NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY |
| Trak a já |
| Milovali jsme lištičku... |
| Když soužití sešedne |
 |
 |
| DOMŮ |
| dopisy do poradny |
| dopisy do redakce |
 |
Kudl@nk@ |
|
|
| ARCHIV |
 |
|
|
| KUDLANKA.CZ, ISSN 1214-7826 |
| Copyright (c) 2003-2006 |
| Šéfredaktorka: Mgr. Daniela Umlauf Goldwein |
| PageRank.cz |
 |
| RECENZE - REINER MARIA RILKE |
Rubrika: [téma] Nádech – výdech, nádech – výdech, nádech – výdech, nádech – výdech… a pořád dokola. Jak je to jednoduché, jak prostá je automaticky řízená činnost, na níž stojí a padá celá lidská existence. A jak je přitom nesmírně důležitá. Nádech – výdech. Kdo by to byl řekl? Nádech – výdech. A kam se tedy podělo to ostatní, co si myslíme, že bez toho nemůžeme být? Kde jsou všechny naše city, pocity, emoce, vášně a myšlení? Není to náhodou právě to, co nás svazuje a omezuje? Co nám bere onu elementárnost, která jediná je důležitá a tvoří základ celého našeho bytí? Cizinec (R. M. Rilke) O slova svých bližních neměl zájem: unavený, bez touhy se ptát táhl nocí odchodů a ztrát, přesto jinak oněm cestám rájem nežli nocí lásky zaslíben. Chvíle divů mocnějších než sen probděl, třeba když se hvězdy samy náhle rozklenuly za dálkami v oblouk jako bitvy plné změn, nebo noc, jež samoty a statky, rozptýlené v luně, jako vzatky vydává v plen vítězům či staví na odiv šeď zámků v ladném křoví. Načas pobyl ve zdech, ve stromoví. Pohledem své nachýlené hlavy, chápal však, že nejsou konce cest, a zas hleděl z příští zátočiny na pěšiny, mosty, na krajiny dál, až k branám přemrštěných měst. V oné možnosti je chladně vnímat viděl víc než v citech otročících štěstí, slávě, nelpěl na jmění. Za svoje však míval na studnicích cizích rynků stopy v obrubnících, lidské, zůstavené kameni. Zrovna nad touhle básní mého oblíbeného Rilkeho mne to napadlo – i když s tím nádechem a výdechem, s jejich pravidelností, jednoduchostí a primitivností nemá zase tolik společného. Právě naopak, překypuje slovy, city, myšlenkami a náladami, vyjadřujíc ohromnou uhrančivou skutečnost, pokoru před skutečným životem, za možnost prožít svůj život a vnímat ho, jak nás obklopuje. Pokoru před prostým vnímáním věcí kolem nás, bez materiálních vazeb a touhy mít, vlastnit… Neustále budeme hledat podstatu všeho, že si nestačíme všimnout, že je přímo v nás, že je to tak jednoduché a prosté, až to my, spěchající, hledající lidé nevnímáme, zaslepeni touhou najít cosi tak složitého, že se to vymyká lidskému chápání. Hledáme nazdobené, zlatem oplývající chrámy, budovy obrovských rozměrů a připisujeme jim nesmírné významy a přehlížíme přitom ty opravdové, malé svatyně bez falešných ozdob a pozlátek, ve kterých zní naše bytí skutečnými, andělskými tóny. Nádech – výdech. Nádech – výdech. V chrámu obloženém mramorem a zlatem je přehluší zvuky tvých kroků, ztratí se v kakofonii jiných zvuků lomících se o portály a výklenky, zatímco při chůzi po měkkém mechu neuslyšíš tíhu svých kroků, ale naopak uslyšíš sílu vlastního dechu... Nádech – výdech. Nádech – výdech. Nádech – výdech. |