Byl jsem skutečně fascinován. Mnozí důstojníci Hvězdné pěchoty z minulého roku opět nastoupili do první linie. A opět podali naprosto příšerné výkony. Co je k tomu pro boha svatého vede? Stejně tak mnozí z těch, kteří mezi pěšáky armády muzikálních příšer kandidují poprvé. Ještě jsem to chápal minulý rok, kdy měla Superstar premiéru. Nemuseli vědět, do čeho jdou. Prostě plni naivity měli pocit, že na to mají, fajn. Ale co nahnalo ty tisíce „pazpěváků“ před komisi letos?
     Copak nebyla Hvězdná pěchota dosti zesměšněna? Jak to, že je neodradilo sledování těch nejtrapnějších výstupů? Kde v sobě vzali odvahu vydat se zcela zdarma napospas škodolibému publiku? To si zedník, opakující pořád dokola jediné známé slovo z beatlsáckých Yesterday neuvědomuje, že nejen, že neumí tu písničku, ale skutečně nemá na to, zazpívat ani „Skákal pes“? To si plukovnice Hvězdné pěchoty neumí spočítat, že si z ní budou všichni dělat zase jen srandu?
     Nebo je to celé jinak a pro tyto lidi je vrcholem jejich existence pár minut "slávy" na Nově? Je to asi otázka pro psychologa či sociologa. Fenomén obrazovky, magické světlo, které omámí lidi, kteří skutečně neumí ani kváknout jediný tón a přesto (ačkoliv mohli půl roku sledovat v televizi přísnost kritérií), se seberou a jdou se doslova programově ztrapnit před dva miliony lidí + odbornou porotu.
Trochu mne to děsí spíše z pohledu celospolečenského. Nejen tito lidé asi žijí v iluzi o svých schopnostech. Já v ní žiji také. Domníval jsem se, že zbylých deset milionů obyvatel České republiky má podobnou soudnost jako já. I kdybych věkově patřil do skupiny kandidátů, prostě by mne nenapadlo jít do Superstar. I kdyby mým snem bylo stát se slavným zpěvákem, prostá logika a reakce okolí na mé pěvecké pokusy mi jasně dávají najevo, že je větší šance, že českým politikům půjde skutečně o dobro nás všech, než bych já uspěl alespoň v prvním kole.
     Děsí mne tedy, že se najdou tisíce lidí, kterým nejspíš soudnost zcela chybí. V Superstar je to ještě neškodné a jen pobaví pár set tisíc diváků, ale proboha: když se člověk nemůže spolehnout na takovou základní věc, jako je sebereflexe v naprosto jasně měřitelných disciplínách, tak na co se člověk ještě může spoléhat? Nevím, jestli jsem se vyjádřil dost jasně — ale občas mne zaskočí, kolik lidí dokáže říct nebo udělat naprostou blbost tam, kde je správné řešení naprosto jasné a jiné varianty jsou jen pro zasmání.

     Byl bych nerad, kdyby to znělo snad povýšeně nebo domýšlivě, ale asi je skutečně řada lidí, jejichž duševní rozvoj nepřekročí prazákladní hranice, jejichž žebříček hodnot je pro mne naprosto nepředstavitelný a jejichž duševní obzor si nedokážu vůbec představit… Mne by skutečně zajímala sonda do uvažování těchto jedinců. U televize se jim moc nesměju, já spíš trpím — trpím za ně a pořád dokola se ptám, proč něco takového dobrovolně podstupují...
     Jestli jste někdo psycholog nebo prostě znáte odpovědi na mé otázky, budu vám docela vděčný, když mi řeknete svůj názor. Předem děkuji!

linkuj.cz vybrali.sme.sk