a naskakování za jízdy, až jsem trochu nevystihla rychlost a snažila se lehce seskočit s kola, o kterém jsem se domnívala, že jede krokem (ano, zase jednou jsem se dívala víc pod nohy než kolem sebe)…

     Kolo jelo nepoměrně rychleji než jsem předpokládala, takže jakmile jsem se dotkla nohama země, okamžitě jsem se skácela k zemi a kolo, které jsem držela za řidítka, jsem moc hezky přihodila na sebe. Tuto esteticky vytříbenou valnou hromadu jsem vytvořila přesně na místě, kde tatínek zkoušel své stojky nad kanálem a maminka se měnila  v řízenou střelu . Asi jsou v tom místě nějaké patogenní zóny, či co… Každopádně i já měla své publikum. Zatímco mí rodiče se spokojili s účastí rodinných přátel, já si zajistila účast velkého množství učnic, znuděně vyhlížejících z okna svého internátu. (Rozplácla jsem se jim přímo pod okny.) Nosový hlas jedné z učnic mám navždy zarytý v mozku: „Jé hele, holkýýýý! Poďte sem, to je hlína, týýýý vole! Tady si nějaký děcko perfektně rozbilo držkůůůů!“

Jo, jde zkrátka o to, vybrat si opravdu vděčné publikum, že? J

     Po dlouhém přesvědčování se mi jednoho dne konečně povedlo zagitovat tátu, aby mi zapůjčil svého favorita s beranama, se štanglí a s přehazovačkou. Bylo mi šestnáct a cítila jsem se jako královna, když jsem poprvé vedla to vysněné kolo k vrátkům a už se viděla, jak brázdím silnice s takovým božským FAVORITEM. Mělo to pouze jeden zádrhel – táta je asi o dvacet centimetrů vyšší než já a má také o kousek delší nohy. Hned u vrátek jsem tudíž musela sundat sedlo, jak nejníž to šlo. I tak to bylo o trochu výš, než by pro mě bylo ideální. Dokonce i štangle byla o trochu výš než mi bylo milo.

     Ve svých snech jsem viděla sama sebe, jak před vrátky chytám kolo za berany, jednu nohu kladu na pedál, druhou nohou se odrážím a ladným obloučkem ji přehazuji přes sedlo – „Miss velocipéd konce dvacátého století…“  V reálu to bylo trochu jinak. To kolo mi bylo opravdu velké. Abych přehodila nohu přes sedlo (klidně i neladně), musela bych být aspoň o deset centimetrů vyšší. Nakonec jsem se tedy na favoritku spíš instalovala, než že bych nasedala. Sklopila jsem kolo, přehodila nohu přes štangli a nasunula ji na pedál. Pak jsem se nějak odrazila a vyjela dobýt svět se svým favoritem. No, popravdě řečeno – dobila jsem akorát sama sebe. Pedály byly jaksi nízko, berany byly moc daleko, přehazovačka nepřehazovala a za mnou se ozývalo neustálé chichotání mé matinky, která se stále ještě bavila mým nasedáním a nedala jinak, než že pojede se mnou, protože „chci být u toho, až si zase natlučeš.“

     Hned na první křižovatce se její chichotání změnilo v řehot. To jsem totiž plasticky a velice reálně pocítila bolest, o které jsem si myslela, že ji může zažít jen muž. Na své esce jsem před křižovatkou vždy zastavovala tak, že jsem dobrzdila a pak seskočila se sedla, stála oběma nohama na zemi a kolo držela mezi koleny. Neuvědomila jsem si, že favorit má onu vysněnou štangli. A že ta štangle je poněkud výš, než můj rozkrok, pokud stojím oběma nohama na zemi… Au au au.

     Maminka se měla čím bavit po celou dobu projížďky. Ovšem zlatým hřebem bylo sesedání na konci cesty. V mé hlavě bylo totiž zafixováno, že jediný správný způsob sesednutí s kola je následující: za jízdy se vysune pravá noha ze šlapky, přehodí se přes sedlo, takže člověk chvíli dělá takovou pojízdnou a velmi estetickou holubičku a pak dá obě nohy na jedné straně kola k sobě a lehce dobrzdí před vrátky. Tak přesně takhle jsem chtěla zastavit i já. Cha cha … Už jsem vytáhla nohu ze šlapky, když tu jsem si uvědomila, že tento způsob sesedání (který jsem měla na své esce v malíčku) je na favoritce nemožný. Ano, opět jsem byla příliš malá. Jenže to jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem už nohu vytáhla z pedálu a mávala jí ve vzduchu. A v tu chvíli mě posedlo něco nepochopitelného. Dostala jsem nápad. Když to nejde zadem, zkusím to předem…

     Přátelé, bylo to velmi neortodoxní sesednutí s kola. To jsem vzala svou pravou nohu a zvedla ji z pedálu. Narovnala jsem ji ve směru jízdy a vypnula koleno. Pak jsem se pustila pravou rukou řidítka a nohu si vsunula doprostřed řidítek, takže mi trčela kupředu vstříc přibližujícím se vrátkům jako středověké beranidlo. Pak jsem se pustila levou rukou  řidítek (zatímco pravou jsem mezitím brzdila ostošest) a pravou nohu vysunula na levou stranu. Holubička se nekonala, ale zato jsem konečně měla nohy u sebe.

     Kupodivu jsem tehdy s kola nespadla já, ale moje matka. Smála se tak, že nedokázala zastavit a svalila se vedle kola. Ani jí to nemám moc za zlé. J J J

     Po této zkušenosti jsem se s láskou vrátila ke své esce a nedám na ni dopustit. I když je bez štangle, bez beranů a bez přehazovačky.

Kryska z Ostrova

P.S. Tak jsem se zase nedostala ke svému nejlepšímu pádu s kola! Ten pád je tak tajný, že o něm doposud ví jen můj Blíženec. Chtěla jsem na sebe napráskat, jak úžasně akční kousek se mi zdařil, ale zase mi to nevyšlo… Snad zase příště. 

linkuj.cz vybrali.sme.sk