"No", nenechal se z míry vyvést manžel, "já ti to dávám už teď, abych na to nemusel tak dlouho myslet." Uznejte, nemám to ale hodného muže? Něha mi obalila srdce, oči se opět zalily slzami. Kdysi totiž, když na náš trh vtrhnul komerční Valentýn se všemi těmi přáníčky, srdíčky, hrníčky, plyšáky apod., vedli jsme mezi sebou vášnivou debatu, zda jej slavit či ne. Muž byl proti, já pro – v předtuše možných dárečků aĺa svetřík Max Mara, parfém Givenchy či (a teď už jsem hodně fantazírovala) náramek od Tiffaniho. (O růžovém prasátku s nápisem “Miluji Tě” jsem fakt moc neuvažovala.) “Žádný svátky, který nám vnucuje zpotvořená západní kultura, nedržím,” hřměl muž, “já slavím MDŽ”, jest totiž trochu recesista.

     “Já jsem pro,” opáčila jsem, “ale budem ho slavit se vším všudy.” “Oukej,” ušklíbl se můj drahý, “zajdu na Mlejnek a oslavím MDŽ v rámci starejch dobrejch tradic.” (Mlejnek je hospoda vzdálená asi 100m od našeho domu.) “No, já jsem spíš měla na mysli skutečnost, že na MDŽ ženy dostávaly dárky.” “Hele, neříkej mi, že bys chtěla dostat karafiát a ručník,” pravil naoko překvapeně manžel. “No, ale jestli jo, nevidim v tom problém.”

     Tím naše diskuze na téma Valentýn skončila a několik let jsme ohledně tohoto svátku drželi bobříka mlčení (a pochopitelně i bobříka nedávání dárků). Až letos! Jsem šťastná, jsem nadšená – mám milujícího hodného muže, který na mě myslí! Myslí …. myslí??? Jakže to říkal? “Já už ti to dávám teď, abych na to nemusel tak dlouho myslet …”

     Shit! Takže on na mě nechce myslet, on mi jen honem tak něco koupil, aby to měl prostě z krku. Sice si chtěl našplhat, ale zase se mu to nechtělo moc dlouho držet v povědomí. Myslet na to, že má své ženě, která o něj dvacet let pečuje a dělá mu ze života blaho, dát dárek. No tohle?! Když jsem se se svojí úvahou svěřila manželovi, zůstal na mě koukat s otevřenou pusou a pak pronesl: “Že jsem se na to nevybodnul! Jak jsem starej, tak jsem blbej.” “Starej teda seš,” vmetla jsem mu do tváře. “Ty jsi tak starej, že pamatuješ Šemíka, když byl ještě hříbětem! A nejen že starej, taky seš bezcitnej a bezcharakterní sobec, kterej mě vůbec nemá rád, protože mu je zatěžko na mě pár dní myslet!” “No, měl jsem tohle zapotřebí?” povzdychnul si nešťastně Šemíkův pamětník.

     “Kvůlivá čemu se hádáte?” zeptala se dcera stoupivší do místnosti. “My se nehádáme,” procedila jsem skrz zuby, “my pouze diskutujeme.” “A proč je ta vaše diskuze slyšet až před dům?” otázal se náš drzý spratek. “Ty se nemáš co učit?!” zařvala jsem (tohle říkám vždycky, když některé z mých dětí řekne něco, co se mi nelíbí a zároveň je to pravdou).

     Dcera zmizela do svého pokoje a manžel ke mně přistoupil a vzal mě kolem ramen: “Hele, víš jakej jsem. Já nemám ani ponětí, že je někdy nějakej čtrnáctej únor, natož abych věděl, že zrovna čtrnáctýho je Valentýna. Jenže jsem si byl koupit limonádu, no a u pokladny měli ty blbý lízátka a všude nápisy VALENTÝN – VALENTÝN, tak mě napadlo, že ti to pitomý lízátko koupim, abych ti udělal radost, když si na tyhle blbiny potrpíš. Jenže do čtrnáctýho bych docela určitě zapomněl, že jsem vůbec něco koupil, tak jsem ti to dal hned, to je celý. Je tak složitý to pochopit?”

     Znělo to docela logicky a k mému manželovi to pasovalo. Už -už jsem se připravovala roztáhnout rty do usmiřujícího se úsměvu, když ten bídák dodal: “Ty jsi poslední dobou tak předrážděná, to máš z těch tvejch diet. Měla by ses pořádně najíst nebo z tebe přijdeme o nervy...”

Tedy – jestli já ho nezamorduju, tak bude mít fakt kliku!

Pršalová Michaela, Humpolec 

linkuj.cz vybrali.sme.sk