Zatímco své prsty strkáme výhradně do svého nosu, nos strkáme výhradně do cizích záležitostí, když chceme zjistit, kdo v tom má prsty. Když někdo strká nos tam, kam nemá, tak do něj dostane. Je pozoruhodné, jak nebetyčný rozdíl je mezi tím, zda si dáme do nosu nebo zda do něj dostaneme, byť by to bylo vepřovou kýtou. Různí lidé mají různě velké nosy a slyšel jsem teorii, že podle velikosti nosu lze u pánů poznat i jiné jejich parametry. Protože sám nosím nos poměrně rozměrný, rád bych využil této příležitosti k vyzdvižení a popularizaci této pravdivé teorie. No a konečně – vedle velikosti má nos ještě jednu měřitelnou veličinu, jíž je nosnost. Nosnost nosu je měřitelná v bulících.

     TVÁŘ  - Jedna naše učitelka na základní škole nás neustále varovala, že když nedáme pokoj, ukáže nám svou druhou tvář. Podle toho, co říkala, když zapráskala knírem, byla její druhá tvář daleko hrozivější a zlejší než její první tvář. Popravdě řečeno, bylo těžké si představit tvář ještě ošklivější, než kterou už měla.

     V Bibli stojí psáno, že když nás někdo uhodí do tváře, máme nastavit druhou. Mám pocit, že přesně to měla tenkrát na mysli naše paní učitelka. Když ji někdo uhodil do tváře, nastavila mu tu druhou, hrozivější a zlejší. Svěřoval jsem se s touhle teorií jednomu příteli, ale ten mé vysvětlení vyvracel: nastavit druhou tvář prý znamená, že by člověk měl s klidem a pokorou snášet ústrky a nespravedlnosti, jimž je celý život vystavován. Bible to prý píše ještě jinak: Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. Zkoušel jsem to, ale chlebem to zdaleka tolik nebolí. Je ale pravda, že se na mě ten chlebem uhozený člověk tak divně tvářil. Až jsem se bál, zda mi právě neukazuje svou druhou tvář, tu hrozivější…

     ÚSTA – Sotva se narodí malý člověk, použije svá ústa: nadechne se a začne křičet. Křičí pak ještě následujících šest až patnáct let, kdy se konečně naučí trochu artikulovat a ihned poté hlásit o svá nezadatelná práva (např. na kapesné, na pobyt na diskotéce až do čtyř do rána, na to mít ve svém pokoji svinčík, oblékat se buď do nejsmradlavějších hadrů nebo naopak do těch nejznačkovějších ze značkových apod.). Zároveň používá táž ústa k tomu, aby se bránilo povinnostem (např. odvádět za kapesné nějaký výkon, být doma alespoň jednou za týden, vynést si koš minimálně před Vánoci apod.). Mezitím používá ústa také k dýchání a ke konzumaci jídla.
     Přibližně kolem patnáctého roku člověk zjistí, že ústa mají spoustu dalších funkcí, do té doby nepoznaných. Kupříkladu že se jimi dají přijímat i jiné tekutiny než mléko a limonáda. Nebo že jimi tytéž tekutiny mohou protékat i opačným směrem. Nebo že se jimi dá zpívat v nočních ulicích. Krom toho, když se použijí dvoje ústa, lze se jimi líbat, a to jak jejich vnější částí, tak tou vnitřní.
     Přesto však člověk používá ústa zejména k tomu, aby žvanil. Méně často pak k tomu, aby mlčel. Většinou člověk žvaní, když je potřeba mlčet, a mlčí, když by měl něco říct.
Někteří lidé umějí chytřeji mlčet než jiní mluvit. Jsou to ti lidé, kteří dokáží mluvit, když je potřeba mluvit a mlčet, když je potřeba mlčet. Bohužel jsou v menšině, protože obě uvedené činnosti jsou mnohdy o hubu.
     Mezi námi – vůbec nejhorší ze všech jsou lidé, kteří nemají co říct a ještě o tom píšou pojednání.

Jan Flaška, České Budějovice 

linkuj.cz vybrali.sme.sk