Neteř, protože zatím doma nemá internet, přišla za mnou a prý budeme hledat. Myslím, že to, co jsme se o této úžasné ženě dozvěděly, vás bude také zajímat:

     Spisovatelce Lence Reinerové bude letos v květnu 89 let – krásný věk. Narodila se do pražské židovské rodiny, absolvovala německé gymnázium a už od šestnácti pracovala. V roce 1939, v krásných třiadvaceti, musela z rasových důvodů a pro svou politickou orientaci odejít za hranice. První cesta vedla do Paříže – kde začala pracovat v českém kulturním centru. Tady však byla zatčena a po půl roční vazbě se jí s pomocí přátel podařilo odjet přes Maroko do Mexika. Mohlo by se říci, že cesty osudu ji zavály do krásných (pro nás) míst: Marseille, Casablanka, Mexiko, ale bohužel, poznala v nich i několik vězení, z nichž nejspíš nejhorší byl saharský ženský lágr. S úsměvem vzpomíná, že tehdy v Paříži  byla zavřená v cele slavné Mata Hari.

     Sama teď o svých osudech říká: „Já jsem skutečně měla krkolomné osudy, ale on vám život zase nemůže každý druhý den nastolit nějakou velikánskou osobní událost, to nejde. Tak dokážu mít radost z maličkostí, třeba že mám přes týden doma kytku a ona mi pořád ještě kvete. Ale to myslím taky souvisí s tím pokročilým věkem... Ale já jsem taky pořád ještě činná, pořád něco dělám. A to je taky dobré."

     Ano, tahle pracovitá žena to opravdu neměla jednoduché – v pouhých třiceti měla za sebou už sedm let stálých útěků, skrývání, vězení. Vdala se tenkrát za jugoslávského lékaře a spisovatela Theodora Balka, se kterým po válce žili v Jugoslávii. Po válce, v roce 1948, oba přijeli na stálo do Prahy. V Praze však už nenašla žádné příbuzné, všichni byli za války vyvražděni.  A bohužel, jak určitě chápete, v tehdejším Československu se vytouženého klidu nedočkala.  V 50. letech byly v plném proudu politické čistky, proces se Slánským zatočil s osudy mnoha dalších lidí – i ona byla zase zatčena a přes rok vězněna. Po propuštění jí nařídili opustit republiku…A tak se s malou dcerkou a manželem znovu stěhovala; tentokrát do Německa. Neúnavně se pustila do práce – stala se šéfredaktorkou  časopisu. V něm mj. otiskla vůbec první překlad textů Václava Havla. I v Německu však byla doba, kdy nesměla publikovat, ale to vyřešila po svém – překládala a psala pod cizím jménem. Mj. hovoří plynně šesti jazyky.

     Léta utíkala a konečně se začalo dít něco, v co už nikdo nevěřil (tedy aspoň já ne) – a jsou tu léta 80. Vzpomínáte ještě, co všechno jsme nemohli...? a pak se něco v nás pomaloučku probouzelo – až přišel rok 1989.

     Teď už nemusíme hledat hodnotné knihy v cizině, začaly se objevovat překlady. A mezi nimi – ejhle: Lenka Reinerová. Její knihy nejsou romány, ani romantické příběhy. Jsou plné vzpomínek na lidi, které na své cestě životem poznala. Je to svědectví o době: o výjimečných lidech, kteří žili ve výjimečné době, o lidech, které známe většinou jen povrchně, snad jen z hodin literatury. Paní Reinerová osobně poznala Kafku, Broda, Heartfielda, Fuchse, Langera, Goldstückera i Foglara, Egona Erwina Kische, Annu Seghersovou, Adolfa Hoffmeistera, Franze Carla Weiskopfa. Její knihy obsahují téměř století pražských dějin tak, jak je prožívala i jak o nich slyšela. Popisuje v nich vlastní život a rozpráví se všemi svými přáteli.

     Česky u nás zatím vyšly tyto tituly: Hranice uzavřeny – 1959, Barva slunce a noci – 1969 náklad byl ale zabaven, Sklo a porcelán – 1991, nejznámější její knížka Kavárna nad Prahou – 2001, Všechny barvy slunce a noci a poslední knížka povídek Vůně mandlí – 2004.

     Na závěr její vlastní slova:

„Pohlédni na střechy domů nebo se podívej dolů na ulici,pozoruj stromy a nebe,

naslouchej zvukům dne – zdraví tě,

stačí je jen zaslechnout.Když letí pták, z komína stoupá kouř, kolébají se listy

a drátěné předivo žil se nad městem náhle rozechvěje, pak věz,

že každý z těch pohybů platí i tobě.

Neboť pokud dýcháš, žiješ,a není na světě moci,

která by toho, kdo žije, mohla přiřadit k mrtvým, pokud sám nechce.“

Lenka Reinerová

     Skláním se hluboce před touto Dámou, která musela v životě projít tolika těžkými zkouškami a přesto je neustále optimistkou a dokáže rozdávat radost.

Danica Tomášková, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk