Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Lékaři říkají menší porce a více pohybu. Já myslím, že pohybu mám dost. Sice, pravda, hýbu jenom prsty, když ťukám do klávesnice. Ale také se musím pochlubit, že ty mám pořád stejně štíhlé, protože na ně obuji prstýnky, které jsem dostala ve třinácti a šestnácti letech! Jenže když jsem jela z návštěvy od Daniely (byla to fuška se utrhnout, klábosily bychom do večera), stala jsem se svědkem nemilé a pro mě dost frustrující příhody.  Neznám nikoho, kdo by neslyšel či nečetl o poruchách v příjmu potravy. Nikdy jsem ovšem do té doby s žádnou anorektičkou nepřišla do styku. I my jako studentky chtěly být štíhlé. A také jsme byly. Neříkám, že bychom o hubnutí nevedly řeči, ale právě, že jen řeči… Naše svačiny hovořily za vše. J V metru jsem se stala svědkem pádu na zem mladé dívčiny. Přišla jsem, až když jí kolem stojící lidé pomáhali na nohy.

Nejdříve jsem ji viděla jen zezadu a tak mi bylo divné, co takové drobné dítko dělá v metru samo. Tím spíš, že mu určitě není dobře, když je kolem něj tolik lidí. Jenže pak jsem si všimla vytřeštěných tváří těch, kteří osůbce pomáhli na nohy. Podívala jsem se pozorněji a přiznávám, ač to bude znít ošklivě, nic tak hrozného jsem snad ještě neviděla. Věk toho stvoření se nedal vůbec poznat. Její obličej vypadal více než staře. Moje babička, která byla štíhlá až do pozdního věku, měla propadlé tváře. Proti téhle holčině ovšem byla boubelka. O nějakých tvářích se vlastně nedalo vůbec hovořit, z celého obličeje jsem viděla jen vystrašené oči a kosti, ty jí prosvítaly přes průsvitnou pleť. Kdyby ji viděl můj pubertální synek, vyslovil by jediné a naprosto výstižné slovo “zombie”. Na útlých ramínkách nesla baťůžek a ruce, které jí koukaly z bundy by nebylo možné podat nějakému muži ke galantnímu polibku. Buď by utekl, nebo by spíš omdlel v domění, že by měl políbit pařátky nějakého ptáčka. Ani na nich nebylo víc než kost a kůže… 

     Sjela jsem očima níž a hledala nějaké tvary alespoň na ženském pozadí. Nebyly tam. Snad měla kalhoty na kšandách, nevím, na ničem jiném držet nemohly. Asi by je neoblékla ani moje jedenáctiletá dcera. Všechno bylo o to horší, že ani dál se v kalhotách nerýsovalo nic – žádná stehna, opravdu nic. Měla jsem dojem, že chodí na chůdách – prostě místo nohou jenom hůlky. Nedivím se, že už ji nechtěly nést…Bylo mi z toho hrozně smutno, protože jsem měla pocit, že příliš života před sebou ta dívka nemá. Vážně vypadala jak „živá mrtvá“. A pokud někde najde pomoc a dokáže se ze svého bludu dostat, asi nikdy nebude moci mít děti. Nejsem si jistá ani tím, že někdy ještě pozná tu pravou, nefalšovanou radost z dobrého jídla…   <?xml:namespace prefix = o />

Já vím, že anorexie (i bulimie) je duševní nemoc. Jenže je to tak nějak “dobrovolná” duševní nemoc a její počátek i celkem chápu. Ze všech stran se na nás valí hubené modelky, místo aby se na nás usmívaly spokojené maminy, krev a mlíko… Ta děvčata se neumí bránit, chtějí se jen podobat svým vzorům. Určitě mají v sobě nějakou poruchu osobnosti, která kdyby se neprojevila odmítáním jídla, způsobila by nějaký problém někde jinde. Komu nerozumím, jsou rodiče těch dívek… Copak je vůbec nesledují, nejedí společně? Nebo je to na jedné straně důsledek ctižádostlivých matek, které chtějí mít se svých dcer „miss“? Nebo je problém mnohem dál už někde v dětství, kdy rodiče neměli na své dítě čas. Možná jsem naivní, ale jsem přesvědčená, že by mi změna návyku v jídle u mé dcery neušla…Zatím jsem já osobně žádné dietě nepodlehla a po tomto zážitku můžu slíbit, že rozhodně nepodlehnu. Osvědčilo se mi, když jsem chtěla zhubnout, nejíst po třetí odpoledne a pít hodně zeleného čaje. Sice jsem pak u televizních reklam slintala jak Pavlovovi psi a těšila se na snídani, ale výsledek se dostavil. Myslím, že po Vánocích na tenhle režim zase najedu, teď už to nemá cenu. J Ale možná, že také ne.

     V uších mi stále zní poznámka mého pana doktora, když jsem k němu jednou přišla: “Pavlo, vy jste přibrala!” Já zavrčela jenom: “Přibrala, mně se to nelíbí.” A tehdy můj zlatý lékař jen povzdechl: “Ach jo, vy ženský nevíte, co se NÁM chlapům LÍBÍ!”

pavla@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk