"V zivote uz nespim v takovem hotelu!" zoufala jsem a skrabala se, kam jsem dosahla. Potrebovala bych se aspon vykoupat i s vlasama... ale nebylo kde. V hotelu tekouci voda spis jen tak ze kapala... Bali jsme se, ze si naneseme blechy i do auta. Vesnicka studna tam sice byla, ale svlekejte se u ni pred zraky cele vesnice, ktera si tam chodi pro vodu!. "Hammam", napadlo mne, to by bylo perfektni reseni!  

     "Hele, ja jsem vcera premyslela a myslim, ze muzeme zit daleko levneji a bude to zajimavejsi. Mam plny zuby porad jenom kuskus, kuskus... casu mame dost, proc nekoupit nekde panev a hrnec a muzeme si obcas varit sami?  A spat v ghurkas?" Bylo to vlastne naprosto uzasne, jak z Alaina delam postupne vandraka J. Ty blechy se preci jen k necemu hodily!. Slunicko uz zacalo palit, kdyz jsme vysli.

     Odpadku kolem silnice se valela strasna spousta, vseho mozneho, bylo to, jako by kraje silnice lemovalo smetiste. Barevne  plastiky nas primo fascinovaly. Uz jsme se jich desili driv, ale kdyz clovek kolem nich prochazel, bylo to jeste markantnejsi. Na silnici jsme potkavali predevsim osliky a jeden berber s nekolika velbloudy nam nabidl svezeni po dinaru za jednoho. Nakonec proc ne, navic i vedel, kde je hammam. Pred Beni Kedeche nas dohonil Marius, ktery se zdrzel snidani a byl velice překvapen, kdyz zjistil, ze  jsme si  uz  poridili povoz. Tak jsme do mesta vjizdeli hrde na velbloudech. Nebylo to tak slavnostni jako Hanibal se slony, ale nam to stacilo… Byli jsme radi, ze mame mistni doprovod, protoze Beni se ukazalo jako dost velke město - pry vic nez deset  tisic obyvatel. A v tech spletitych ulickach a v horku by bloudeni bylo velice neprijemne.  Vubec jsem byla prekvapena, kolik lidi zije v tehle casti Sahary; vzdy jsem si ji predstavovala jako lidupraznou piscitou poust, tu a tam jen oaza s hajkem palem. Město, i pres svou populaci a rozlohu, nam nepripadalo nijak impresivni. Co ale impresivni bylo, byly hory vsude kolem. Nemohla jsem od nich odrhnout oci. Berber mne vysadil pred zenskou hammam a tam uz za nama dojel i Marius. Zaplatili jsme za velbloudy predem domluveny dinar, kluci se jeste zeptali kam maji jit oni a berber ukazal rukou, ze je to kousek a ze je tam jeste zavede. Z auta jsme si  vzali ciste obleceni, ale ja, i kdyz jsem se  podle mistniho zvyku sla koupat v kalhotkach, podprsenku a starou sukni jsem si vzala sebou, ze si to nekde premachnu. Ovsem jen jsem vesla dovnitř, tak si toho vsimla jedna z zen, co tam uklizely a nabidla se, ze se o moje ubohe svrsky postara. Kdyz jsem pak byla vymachana, odrhnuta z kuze, polezela jsem si jeste hodinku v bazenu, mela uz svoje veci ususene a vyzehlene. Nehonila jsem se, meli jsme se sejit az za dve  hodiny pred mym hammamem.

      Marius se sel koupat s Alainem a kdyz jsem konecne vysla, cekali na mne oba venku. S malym bodnutm u srdicka jsem si uvedomila, ze presne tak na mne cekal posledne u hammam  Kerim. Najednou mi to pripadalo desne davno... myslim, ze prave ten strach, co jsem prozila o Alaina se scorpinem, posunul tyhle vzpominky hodne dozadu. Ale presto…  Hammam ovsem patrila k  mym nejprijemnejsim arabskym zazitkum a kdybyste se nekdy dostali do tech casti světa, nevynechejte ji!

     Z mesta jsme se dali do mensiho kopce, ted uz s "Řehořem"... Ksar vypadal desne malinky proti Dahar hills v pozadi. Presto byl zajimavy, hlavne tim, ze primo v nem byl souk!  Napred jsme se v jedne ulicce najedli. Tri spinave stoly, u kterych sedela spousta lidi, jejichz stolovacim zvykum by se dalo lecos vytknout. Alain prinesl misu se saksukou, vlastni to sestrou leca, jen o hodne palivejsi, vajicka navrchu, nezamichana, ale poucovana (jen rozklepnuta, malinko zdrcla). Rozhodne bych nedoporucovala tuniska jidla pro lidi s zaludecnimi problemy. J

     Jedli jsme opet z jedne misy a prikusovali chleba a ja jsem se snazila ignorovat pohledy Berberu, pro ktere zena v techto mistech byla stejna atrakce, jako by byl velbloud na Vaclavaku.  Muz vedle mne straslive krkal a slintal si do talire, delalo se mi z toho zle. Nas stul se najednou prilis rychle zalidnoval. Byl cas odejit, budila  jsem prilis velkou pozornost…

     Sli jsme se podivat na souk, kde jsme chteli koupit nejaky hrnce, panev a rohoz na spani, jenze jsme se nemohli dohodnout na cene s prodavajicimi. Hrali jsme mnohokrat za sebou hru: "Je to prilis drahe, odchazim" a obchodnici zoufale behali za nama a presvedcovali nas o kvalite, nabizeli dalsi veci co jsme nepotrebovali, zaprisahali se Allahem, ze maji doma spoustu deti, co musi zivit (to jsem jim verila, ovsem jejich domaci zabava mne nezajimala). Je to hra pro obe strany, i kdyz vic pro obchodne hrave Araby. Takze jsme nekoupili ani vodni dymku, ani tepane talire, ani satecek na krk, ktery mi nekdo vehementne vnucoval, ze mi slusi, ale koupili jsme věci, co jsme potrebovali.

Kolem nas sli nejaci dva kluci, viditelne Evropane. A ja jsem najednou zaslechla: "ty voléé, góómni na toho blonďatyho kocóra...“ Trhla jsem sebou a stiskla v prekvapeni silneji Alainovu ruku: "Tamhle jsou nejaci Cesi!" "No a co?", nechapal, proc jsem nejednou tak roztresena. "Alaine, to jsou kluci z města, kde ziju!"

     "Pokud vim, tak momentalne zijes  v La Marse!" nejevil Alain chuti k druzeni. Oba Brnaci uz  se mi ztraceli mezi lidmi. Bylo mi najednou desne smutno, jako by mi mizel posledni kousek spojeni s domovem…

Alena Kennedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk