Jeli jsme na kolech a opět způsobovali větší či menší zmatky v dopravě. Nebylo kde zabloudit, prostě se jelo stále rovně za nosem. Dojeli jsme do města a už vůbec nevím jak, ale náhle jsme se octli na menším náměstíčku, kde stála ta slavná budova policie. Zcela prázdná, zavřená, okenice zabarikádované. Ale ten báječný pocit, že stojím právě tam, kde řádil  „Kryšot“, mě i tak neopouštěl ani na okamžik. Chvíli za námi dojely dvě naše kolegyně na kolečkových bruslích, oděné do z domu přivezených staropanenských šatů s hučkami na hlavě a bouchajíce na zavřené dveře policejní stanice volaly: „Kryšote, vylez!“

Všechna kola byla zaparkována, svázána k sobě zámky s dobrým pocitem, že je máme před policejní stanicí. Vydali jsme se na prohlídku města. Vyšli jsme na nábřeží a po pár metrech se octli v přístavišti plném lodí. Na každé lodi byl čilý ruch, mladí lidé (zřejmě brigádníci) čistili lodě, leštili je, na stoly aranžovali nádherné kytice květů vždy do barvy ubrusu. Před každým můstkem bylo několik párů bot, protože  na lodi se zásadně chodí na boso. Přeci si tu naleštěnou nádheru nepošlapou!!! Četla jsem jména lodí, protože jsem doufala, že spatřím jachtu Ivany Trumpové. Bohužel, neviděla.  V kulaté kamenné věži byla přístavní kancelář a panoval zde čilý ruch. Opodál stál karusel (kolotoč). Všechny karusely v Provence jsou opravdu velice pěkné a udržované v historickém duchu. Na parkovišti jsme spatřili zelené autíčko, jaké používali v jednom dílu četníci a tak jsme si jej vyfotili. Nábřeží bylo poseto stánky s oděvy, botami,  a nejrůznějšími doplňky jakou jsou batikované šátky na hlavu, náramky s korálků, prsteny, náušnice. U jednoho jsme se zastavili a koupili pár věciček dceři.Ani umělci nezůstali pozadu, několik si rozložilo své  malířské stojany přímo na ulici a zachycovali atmosféru města z více úhlů v různou denní dobu. Došli jsme až k přístavní hrázi, vyšli na vyhlídku a kochali se krásou skutečně azurové vody s rozhledem na protější břehy. Byl zde i dalekohled a tak jsme jeho prostřednictví „prošmejdili“ i vzdálenější okolí. Všimla jsem si, že pod hrází jsou toalety. Za vhozenou drobnou minci se otevřely dveře toalety vyvedené v nerezovém kovu a působící jako v kosmické lodi. Na dveřích nebyla zevnitř klika, pouze z vnější strany. To mě dost vyděsilo a nutila jsem manžela, aby dveře nezavíral z hrůzy,že  tam zůstanu. Domlouval mi,  ale já neustoupila a stála si na svém, že nesmí dveře zavřít a tak je po celou dobu držel mírně pootevřené. Nebylo mu to příjemné a já nejsem blázen, jen trpím docela silnou klaustrofobií a představa jak jsem uvězněná pod hrází  na „kosmické“ toaletě ze které nemohu ven, mě přiváděla k šílenství.

     Některé domy na pobřeží byly postaveny tak blízko u moře, že poslední schod vchodu do domu byl téměř omýván pravidelnými slanými přívaly vod.  Domy měly barevnou fasádu a působily dojmem, že už tam stojí pěkných pár let a zažily už mnoho romantických návštěvníků, kteří si v jejich útrobách prožívali krásné chvíle dovolené. Průchodem pod  jedním z těchto domů jsme se dostali do spleti půvabných úzkých uliček a došli na náměstí, kde stála  radnice. Bloumali jsme přilehlými uličkami, nasávali do sebe vůně které napovídaly, že se v místních restauracích připravují dary moře. Fotili jsme si malebná zákoutí, potkávali ostatní účastníky zájezdu a směřovali jsme postupně k policejní stanici, kde jsme se měli v poledne vyfotit. Dorazili jsme na místo, po menších zmatcích jsme utvořili skupinku a zachytili si navždy toto nezapomenutelné místo. Místní obyvatelé z toho měli legraci, postávali kolem, sledovali jak se tam houfujeme ve snaze „dostat“ se do čočky fotoaparátu a usmívali se. 

     Po několikerém zmáčknutí fotoaparátu jsme již všichni spěchali zpět ke kempu a hlavně k moři, protože odpoledne mělo patřit volné zábavě na pláži. Odpočívali jsme s manželem v poloze ležícího střelce na  pláži a foukající větřík nám v pravidelných intervalech dávkoval písek naprosto všude. Tu mě napadlo podráždit kolegyně v práci a tak jsem jim napsala textovou zprávu, že se právě opaluji na pláži v Saint-Tropez. No, není to ode mne hezké, ale nemohla jsem tomu odolat. Koupali jsme se v moři, chytali sluníčko a odpočívali. Po dvou hodinách jsme z toho klidu byli s manželem na nervy. Nejsme opalovací typy, co dokáží trávit na pláži celý den nebo dokonce týden.
Chvíli jsme si krátili tím, že jsme pozorovali  černochy, kteří na pláži prodávali obrovské osušky, trička a sukně. Vše měli zavěšeno na velkých deskách, které měly hozeny přes rameno. Byli naprosto v pohodě, čišela z nich dobrá nálada a jeden z nich si  pohvizdoval. Na sobě měli pestrá „pyžama“. Byla to vždy halena s krátkým rukávem a kalhoty z jednoho druhu látky a stejným potiskem. Vše vyvedeno ve velmi pestrých barvách. Na hlavách měli pletené čepice. Jakmile se k nám některý blížil, lehli jsme si a dělali, že spíme, protože jsme na sebe nechtěli vůbec upozorňovat případnou češtinou a pantomimickým vysvětlováním, že nemáme o zboží zájem.

     K večeru jsme se vrátili  do kempu s rozhodnutím, že se pojedeme podívat do Port Grimaud. Někteří se na městečko podívat a někteří na nákup sudového vína. Tomuto městu se údajně říká francouzské Benátky, protože město je protkáno spletí vodních kanálů po kterých plují loďky. Prohlédli jsme si hrad, který jsme večer viděli tak krásně osvětlený a hřbitov námořníků se zachovalým větrným mlýnem.

Ivana Lichtfangová, Morava 

linkuj.cz vybrali.sme.sk