Stalo se to, právě když se vraceli ze své projížďky a máma už viděla naše vrátka. Dalmatin nezaregistroval vrátka, ale kočku. Bez přemýšlení za ní vyrazil. Tak se stalo, že máma k našim vrátkům nedojela, ale doletěla. Díky hodně drtivému dopadu přišla o novou teplákovku, o zdraví a o iluzi, že z toho psího dacana někdy bude pes vhodný k běhání u kola. Dodnes na svůj pád nezapomněla, protože její koleno (s efektním kouskem štěrku pod kůží) umí předvídat počasí. Jak říkám, tento výstup se jí moc nepovedl.

     Za to druhý pád už měl všechny atributy povedeného klaunského čísla. Shodou okolností svůj výstup provedla přesně v místě tátovy stojky na předních řidítkách. Ovšem jí nebyl osudným kanál, ale kabelka, kterou si pověsila na řidítka, a která vyčkala vhodné příležitosti, aby se skřípla do předního kola, utrhla si dno a rozhodila svůj obsah po silnici za současné proměny mé rodičky v raketu „země-země“ s plochou drahou letu. Hodně plochou… A stejně jako tenkrát otec, i má matka měla hojné obecenstvo, sestávající z asi čtyř sousedek, se kterými se původně halasně zdravila – tedy než kabelka zahájila svou diverzní akci.

     Ovšem ve všech jiných případech dávala maminka najevo naprostý nezájem o všechny situace, limitně se blížící k pádu s kola. Snad proto nikdy nepochopila, proč se právě já musím chopit jakékoli možnosti pádu, popřípadě si tuto možnost sama vytvořit. Dodnes vidím, jak nade mnou nechápavě stála, když jsem asi týden po té, co jsem se naučila jezdit na kole, ležela ve škarpě u cesty a právě si, po zvlášť vydařeném pádu, počítala kosti. Mé vysvětlení, že jsem ještě nikdy s kola nespadla, tudíž jsem si to chtěla vyzkoušet, ji příliš neuspokojilo. Taky ji nijak nenadchlo, že jsem hned napoprvé neuvěřila jejímu přesvědčování, že na obrubník se musí najíždět kolmo. Zkusila jsem to jinak a matka mě pak deset minut sbírala po chodníku, na který jsem se dostala, ačkoli kolo zůstalo ležet na silnici.

     Jednou jsme takhle jely z nákupů. Ona na své zlatavé esce, já na hráškově zeleném dětském kole. Cesta před námi byla přehledná, rovná, místy suchá, viditelnost byla celkem dobrá a máma udržovala konstantní rychlost… proč bych se tedy dívala. kam jedu? Sledovala jsem, jak se hezky otáčí mé přední kolo a trochu mě trápilo, že to při pozorném pohledu vypadalo, jako by mělo malilinkatou osmičku.

     Z této příjemné meditace mě probrala šílená rána a tma. Pak si pamatuju, že nade mnou stála maminka a nadávala nějakému pánovi, aby mě nelitoval a pořádně mi vynadal. Pán (shodou okolností její kamarád) byl zelený skoro stejně jako moje kolo. Jeho barva mi připomněla, že svůj bicykl jaksi postrádám. Rozhlédla jsem se a shledala, že leží o kousek dál a přední kolo vykazuje tvar evokující nekonečno teď už na první pohled. Tento pán dodnes vypráví historku, kterak zaparkoval svou dvanáctsettrojku v protisměru u jednoho domku, a čekal v autě na svého kolegu. Už zdálky viděl kamarádku, která projížděla kolem se svou malou dcerkou. Kamarádka mu zamávala a objela jeho auto ladným obloukem. Její dcera šlapala do pedálů jako maniak a nekoukala nalevo ani napravo, pohříchu ani dopředu… Dcera se blížila a blížila a než on, ztuhlý za volantem, dokázal i jen pohnout malíčkem, narazila mu do auta napřed kolem a hned v zápětí ji síla nárazu vymrštila na přední sklo, kde se prý hezky rozplácla. (Povšimněte si prosím, jaká jsem šikulka! Komu se povede, aby jen tak mimochodem bicyklem čelně naboural stojící auto!

     Matka k této historii podotkla pouze jediné – prý okamžitě, jakmile uslyšela tu příšernou ránu, naprosto bezpečně věděla, co se přihodilo. Sama za sebe nemohu dodat nic, protože si z té havárie nic nepamatuju. Dokonce ani to, jaké to je, letět vstříc čelnímu sklu, za nímž sedí hrůzou ztuhlý dospělák a nevěřícně sleduje váš rozplácávající se obličej. Dodnes však soucítím se všemi hmyzáky, když jejich tělesné pozůstatky umývám z předního skla našeho auta.

Kryska z Ostrova

linkuj.cz vybrali.sme.sk