Hráli již několik hodin, štěstí přálo střídavě oběma stranám, ale v tuto chvíli Madam Realita vyhrávala o kapku více než její protihráč. Madam Realita ho pozorovala s přivřenými víčky. Měla v hlavě úžasnou strategii. Zatím Šachista cvrnknul do další figurky a smetl ji z šachovnice. „Šach,“ pousmál se. Jeho společnice vzala jinou figurku a s vyceněnými zuby jí utrhla hlavu. „Mat,“ usmála se zase ona. „To sis mohla odpustit,“ ušklíbl se. „Tssss, vždyť pokazila, co se dalo, nestála za nic,“ pohodila pyšně hlavou a dlouhé vlasy se jí zavlnily kolem v dokonalé piruetě. Tahle postavička byl tvůj totální propadák, drahý. „Nebuď cynická.“ „Hahaha. A proč ne? Já si to můžu dovolit, jsem přece realita. Můžu být cynická, ironická a tvrdá.“

     Štíhlou rukou s dlouhými pěstěnými nehty si upravila neposlušný pramínek vlasů nad čelem a ukázala na šachovnici. „Co kdybychom je na chvíli nechali, ať si hrají sami a dali si drink?“ „Skvělý nápad, drahá. A k tomu....“ roztouženě se zadíval na Realitu. Nebyla zas až tak tvrdá, cynická a ironická po pár skleničkách. Rozhodně jemu se tak nezdála. Pro jistotu ještě jen tak nahodile poposunul pár figurek, poslal trochu větrů, slejváků a vánic do různých míst na šachovnici a už spěchal za madam Realitou k baru. Barman se ani neptal a rovnou jim připravil dva drinky. Zlatou whisky bez ledu Šachistovi a gin s tonikem a citronem pro madam. Do citronu zapíchl ještě fialové paraplíčko (vždycky to muselo být fialové paraplíčko), i když to bylo proti jeho přesvědčení. Ale madam Realita byla velmi oblíbenou společnicí Šachisty a s ním bylo neradno si zahrávat. Vykonával tuhle svou profesi již nějaké tisíciletí a ta práce se mu líbila. Až na paraplíčka u ginu s tonikem madam Reality. Jenže, na druhé straně, proč tu tvrdou realitu něčím nezpestřit, že?

     Nejvyšší uchopil svou sklenku a pozvedl ji. „Tak na co si připijeme, drahá?“ „Na dobré skutky, příteli, na dobré skutky. Onehdy jsem byla venku, však víš, sem tam se zaletím podívat na ten svět, mezi obyčejné lidi, je to docela zábavné. Jsou tak legrační, tak neohrabaní, ach, takoví malí hlupáčci a zdá se mi, že si čím dál víc neví sami se sebou rady, stěžují si na tvrdý svět, na zlou dobu, a bylo mezi nimi hodně smutku. Tak jsem myslela, že jim trochu pomůžeme, co ty na to, starý brachu?“ „Nezaslouží si to. Každý má život takový, jaký si zaslouží, jaký si ho udělá, tak proč dobré skutky?“ „Bojím se, že jsme jim dali víc, než bylo třeba. Dovolili jsme jim, aby pronikli do mnohých tajemství, otevřeli jsme jim studnici vědomostí, aby si z ní nabrali a ulehčili si život, ale oni na to nebyli připraveni.“ „Oni se tím bohatstvím úplně ochudili, přišli o víc, než na druhé straně získali.“ „No právě proto, naložili jsme jim větší břemena, než unesou. Tak aspoň pár dobrých skutků.“ „Ne, jsou to hlupáci. Neváží si toho.“ „Ale no tak......“ Madam Realita sklonila zrak.

     „Poslyš, že v tobě se hnulo svědomí? Už to mám. Jak jsi tam tak poletovala jako bílá holubice, tak ti znělo v uších, kolikrát měli tvé jméno na jazyku, což?“ „Nelétám jako bílá holubice, no toto?“ „Tak jako černá vrána?“ „Tssss…. Byla jsem jako modrý vítr,“ špitla a upila ze skleničky. „Modrý? A taky pořádně studený, že?“ „Nooo, ne zas tak studený, jenže ti lidé jsou divní. Nadávali, že je horko k nevydržení, a když jsem je ochladila, tak si zase stěžovali na chladno. A pak jim chtěj porozumět.“

„Neměla bys tam chodit. To je jejich svět, naše úloha není létat dolů a foukat jim bebínka.“ „Je tam spousta zajímavých věcí, nádherných, úžasných.... viděl jsi už jarní trávu a nebo takový podzimní les? Tu armádu barev, od zlaté až po červenou, jak se pomalu přesouvá do korun stromů? A nebo sníh… třpytivý, až oči nutí přivírat. A co teprve…“ „Vždyť je můžeš mít i tady, stačí si přece jen pomyslet.“

„To není ono. Tady je nuda, chceš vodopád, máš vodopád a víš přesně, kam dopadne každičká kapka vody. Ani jediná nevybočí z řady, nespadne jinam, chceš kytku, je tu kytka, napořád stejně krásná a kvetoucí a vonící, nikdy neodkvete, voní pořád stejně.“ „Tak chtěj, aby odkvetla.“ „Proč bych měla chtít, aby odkvetla? Taková hloupost. Lidé přece taky nechtějí, aby jim ty kytky odkvétaly. Ale ony odkvetou. Někdy dřív, někdy později. Nebo déšť. To je tak příjemné, když začne pršet. Hledáš, kam se schováš, a ta slast, když je teplý a cítíš, jak ho zem syčivě hltá a jak osvěží a spláchne prach.“ „Tak si vyčaruj déšť i tady.“ „Tady? Déšť v ráji, to nemůžeš myslet vážně.“ Madam Realita se zadívala na Šachistu pohledem typu: To snad nemyslíš vážně, hlupáčku.   

     Nahlas jen řekla: „Tady je přece ráj. V RÁJI  PŘECE  NIKDY  NEPRŠÍ!“

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk