Měla jsem dojem, že byly jediné, co fungovalo v naší socialistické vlasti bezchybně. Neustálým vnucováním sovětského vzoru v nás všech klíčil pocit, že na západě od našich hranic musí být vše absolutně dokonalé, absolutně nádherné, a každý, doslova každý, kdo má to štěstí, že se tam narodil, či měl tu odvahu a emigroval, se má báječně! Čím více nám byla zatajována pravda, tím radostněji a mohutněji v nás sílilo přesvědčení, že ráj je "tam", očistec tady, a peklo ve Svazu Sovětském.

     Je to hodně podobné, jako když dítě pátrá po způsobu rozmnožování lidí. Mi maminka vykládala, jak motýlek přelétá z květinky na květinku, kamarádky zaslechly tu něco, tam něco, našla jsem tatínkovy tajně uschované desetkrát ofocené pornofotky (dnešní časopisy by je nebraly ani náhodou, tak byly "nevinné") – k tomu trošku bujné fantazie a mylný obraz byl na světě. Pravdy jsem se musela dopátrat až na vlastní kůži, a to doslovně.

     Stejně tak to bylo i s kouzelným "západem". Kdo měl tetičku v Americe, byl šťastlivec. Balíček od příbuzných z tohoto teritoria byl šokem. Časopisy, které přes všechna opatření k nám nějak doputovaly, nás utvrzovaly v domnění, že u nás není nic a tam je všechno. Po roce 1989 obrovské masy lidí vycestovaly, alespoň do té Vídně. Lidé viděli plné obchody. Viděli upravená prostranství a krásné domy. Viděli "blahobyt" a radovali se, že u nás bude za pár let taky. Chvilku nám všem trvalo, než jsme se zorientovali, než jsme dokázali správně zařadit do souvislostí všechno nám doposud utajované. Do země zaslíbené, do země neomezených možností, jsem už jela částečně poučena a navíc – zakládala jsem si na tom, že mne neohromí nic, protože vše je relativní. Nepoznané nechybí.

      Přesto jsem se párkrát mírného údivu dočkala.

     Ano, San Francisco je nádherné město, přírodní rezervace a parky, Tichý oceán, poušť a sopky, nekonečně a stále modré nebe, miliony hvězd, zlatokopecká stará městečka, indiánské rezervace  – to všechno jsem viděla poprvé a bylo to nádherné!  Co mne ale téměř dostalo, byly zdánlivé maličkosti. Že v Americe je všechno veliké, jsem už psala. Sporák, lednice, vzdálenosti, i domýšlivost. Že na každou pitomost je vynalezena nějaká pomůcka, na všechno jsou stroje, strojky, přístroje a přístrojky – to se snadno vstřebá. Buď si toho člověk nevšímá, nebo se snaží přizpůsobit. Já jsem nejdřív zkusila to druhé a pak jsem se vrátila k bodu a) – snažila jsem se ignorovat nože na elektrický pohon, měřidla, která po zapíchnutí do květináče ukazovala, jestli má kytka vody dost nebo ne, neustále blikající zelená a červená světýlka na všech kuchyňských spotřebičích.

     Nahlas jsem se ale rozesmála jednou na parkovišti. V obchodech jsem koukala, co je na co, divila se, kolik blbostí může člověk potřebovat, doptávala jsem se, na co je tohle a tamto. Jeden předmět mne upoutal. Neprodával se v hračkářství, ani mezi sportovními potřebami. Takový divný disk, kulaté něco (?), a velmi, velmi drahé. "Prosím tě, na co je to?", ptala jsem se ten den snad už po desáté.

"Pojď", řeklo mi moje všechno, "ukážu ti to".

     Už předtím jsem si všimla, že Američané jsou národ tlustý, obézní. Někteří! Setkala jsem se dvěma extrémy.  Jedna část žije tak zdravě, až to bolí (do této skupiny se mě snažil narvat i ON), druhá skupina se ládovala hranolkami, hamburgery, nalévala se colou a tiše tloustla. Nebyla to normální tloušťka, kterou znám z Čech a která mi je sympatická. Vždycky mi byli blízcí lidé veselí, bodří, kulatí. Vyschlé, vyhladovělé hubeňoury jsem moc nemusela. Taková jsem byla já, ale byla jsem taková po tatínkovi, ne po dietách. U těch velkoobjemových Američanů to snad je už nějaká genetická porucha. Člověk začínal normálně hlavou, krk začal už tučnět, a k zemi už to šlo kónicky a neuvěřitelně do šířky! Ve velkých městech jsem tento úkaz moc nezaznamenávala. Ale tam, kde jsme bydleli, se to podobnými těly hemžilo. Jedna taková „osůbka“ se kolébala k autu. Na malé hlavě malé natáčky, na obrovském těle obrovské kraťasy, těžko určit, kde končily a kde začínaly.

     "Tak se dívej, jak si sedá!", upozornilo mne moje štěstí. Jukla jsem – i když se normálně nikdo na nic nejuká, nějak je tam každému jedno, co má kdo na sobě, co dělá, jak vypadá, a pokud neohrožuje vaše práva, může si dělat prakticky co chce. Ona osoba ženského pohlaví otevřela přední dveře, pracně se vytočila zadkem k sedadlu a těžce usedla. Zadek byl uvnitř, zbytek těla venku. Tedy to podstatné už sedělo v autě. Pak jen vyvinula mírné úsilí a celé tělo se otočilo do auta !BINGO! Na sedadle měla onen předmět, kulaté sedátko se zvláštní schopností dostat i tunové tělo bez úhony jen otočným pohybem do auta.

     Nač diety? Nač cvičení? Proč se omezovat, když na všechno se dá vymyslet fígl? Přemýšlela jsem, která z nás má větší radost ze života (otázkou zůstává, která z nás by ji eventuelně mohla mít déle).   

     My jsme každé ráno snídali ovesné vločky a každé ráno jsem měla na tácku deset barevných bobulí: vitamínů, stopových prvků, zelené na to a modré na ono. Jedli jsme výhradně maso rybí a kuřecí (marně jsem navrhovala několikrát vepřo-knedlo-zelo, marně jsem toužila po pořádném krvavém bifteku, prošlo mi to jen párkrát, a to jen v prvním omámení – tedy v době prenatální). Zelenina – čerstvá – ke všemu a pořád.  Každý podvečer jsme lisovali čerstvé jablka, pomeranče a mrkev a pili půllitr této tekutiny těsně po vyrobení, nejlépe do deseti minut, to tam bylo údajně výživných látek nejvíce. Jedna místnost byla zasvěcena tělocvičení, různé přístroje jako v posilovně. Tam jsem trápila své tělo denně… Denně jsme chodili na procházky lesem a hvozdy, a sladkosti, bonbony jsme obcházeli v marketech obloukem. Každý týden jsme si měřili tlak, teplotu a rosný bod, vážili jsme se, a pečlivě údaje zaznamenávali. Žili jsme zdravě. Žili jsme velmi zdravě. A nepotřebovali jsme disk do auta!

    Jak velmi rychle jsem si na tento životní styl zvykla, po návratu zpět do vlasti jsem stejně rychle zase odvykla. Přes všechna absolutně vynikající opatření a úkony jsem se necítila nijak skvěle. Nebylo to ale tělesno, co  mne trápilo. Prapodivná deprese, divný, nedefinovatelný pocit ve mně bydlel stále. Snažila jsem se ho ignorovat jako ten elektrický šmidlající nůž, snažila jsem se zaplašit pocit bezmocnosti. Nebyla jsem schopna ani přesně určit co to je, kde se to vzalo, ale bylo to tam. V duši. V srdci. Ve mně celé. Začalo mne to pohlcovat, každou vteřinou jsem ztrácela kousek sebe samé a stávala se něčím, co s mým já ztrácelo spojení. Tenkrát jsem tomu vůbec nerozuměla a ani netušila, jak nebezpečně blízko jsem byla ke ztrátě sebe sama – nejen už svého sebevědomí, sebejistoty a samostatnosti. Ztráty sebe sama už jako člověka.

Daisy Bergerová, Ostrava

linkuj.cz vybrali.sme.sk