Podezrivali jsme ho, ze s nama jede stejne jenom proto, ze se s nama chtel seznamit, nez ze by se opravdu potreboval tech par kilometru se svezt. Taky jeste nez jsme dojeli do vesnice, tak nas pozval na caj. .Vedeli jsme uz z doby, kdy jsme cestovali s Mustafou a Kerimem, ze obrad vareni a piti caje je pro Saharany mala slavnost a tak jsme nemeli  to srdce mu to odmitnout. Stejne jsme nikam nepospichali. Byli jsme malou vesnickou prevapeni. Byla tu vsude videt bida. Male domky na spadnuti, vsude spina, odpadky a usmolene deti, ktere po  nas zvedave pokukovaly. Matin zil v prkennem domku o jedne mistnosti, misto strechy par plechu a kolem se popelilo nekolik slepic, osel, koza a nekolik deti.. Dvur, na ktery nas zavedl, byl stejne jako jedina svetnice z udupane hliny a pisku a na nem se zkrizenyma nohama u male pece na drevene uhli sedela usmevava vrascita Berberka s tetovanim na obliceji, v barevnych satech, a pekla chleb. Matin se s ni privital a predstavil nas... Byli jsme prekvapeni chudobou, ve ktere tihle lidi zili... nakonec vzdycky jsem si vzpomnela na Saidu z Carthaga... a proc by tihle Berberi tedy meli zit lip?  

     Matinova zena prinesla z domku pestre vlnene koberce, rucne tkane i barvene, rozlozila je na zem, abychom se mohli posadit.. Kolem nas bylo hned nekolik deti zvedavych jako opicky, koho to otec privedl. "Vy jste holka?" zeptala se jedna holcicka Alaina. Alain se zasmal a prejel si rukou svoje nekolik tydnu rasici vousy. "Vypadam jako holka?" Holcicka stydlive ukazala na jeho dlouhe vlasy. Alain se zasmal. "Ale to ma muj kamarad taky, tomu se nedivis?" "Ale ty se mi libis vic!" Detska bezprostrednost nas pobavila... Jenom Marius povzdechl, ze proste u zen nema to stesti! Smali jsme se a Alain dal holcicce 500 milimu. Cerna ocicka zajiskrila radosti. Na ostatnich detech bylo videt, ze by chtely taky, ale maminka je od nas odehnala. Rozdelili jsme mezi ne aspon zvykacky a cokoladu. 

     Matin ted na otevrenem ohni zacal varit vodu v konvici a kdyz zacala  voda vrit, tak ji prelil velice pomalu do druhe konvice. Pak vratil obe konvice zpatky na ohen, pridal cukr, prelil caj do vetsi konvice, ochutnal, vratil do konvice znovu prelil caj do vetsi sklenice, ochutnal a  pokyval hlavou, jako ze ted to je to prave. Na podnosu uz byly pripraveny mensi sklenice. Jednu vzal, nalil do ni hodne zvysoka caj a znovu ochutnal, zatvaril spokojene a zacal nalevat stejne zvysoka caj do vsech sklenic. Uz jsem vedela, ze prvni salek bude neskutecne silny a trpky. Jak mohou tihle lidi pit neco, z ceho dreveni jazyk? Na ohni ale uz byla dalsi konvice a pripravoval se dalsi caj.  Je zvykem nabizet tri sklenice a druha uz byva snesitelnejsi a treti - az na tu preslazenost –  velice dobra, protoze listi se nevymenuje.  Pak se zmocnily konvicek deti a presne napodobovaly otce.     

     Dala jsem si nohy pod sebe, sezeni se zkrizenyma nohama se mi moc nelibilo. Uz jsem videla nekolik starych zen, ktere nemohly ani chodit, jak mely zdeformovane kycle od sezeni "po arabsku". Matin mne sledoval v mych pokusech se poskladat a omlouval se, ze zidle nemaji, protoze sedet na zidli je prace!      Ptali jsme se na zdejsi ksar. Vsimli jsme si ho jak jsme prijizdeli, byl hodne nahore a podle Matina byl vzdycky natolik nedobytny, ze se o to nikdo ani nesnazil. Pritom Zammour byl pry tehdy bohata vesnice. Za bohatstvi se povazoval dostatek jidla. Do Ksaru se musi vysplhat nahoru do skal a vzhledem k tomu, ze bylo uz skoro 5 hodin, bylo nam jasne, ze tam a zpatky to uz nemuzeme stihnout za svetla. Byly to asi tri kilometry po velice spatne ceste, takze jsme s sebou Řehoře nechteli vlacet. Marius i ja jsme tvrdili, ze bychom mohli spat primo v ghurfach ve Ksaru. Jenze Alain prohlasil, ze uz to jednou zkusil a skoncil se skopionim bodnutim a nestalo to za to. Chapala jsme ho ...ale....

     Matin a jeho zena nas pozvali na veceri. Vedela jsem, ze shani co nejlepsiho nam podat – a tak bych byla nejradsi odmitla, ale nebylo to mozne. K veceri byl kuskus se zeleninou. Nabirali jsme si kuskus kusem chleba opet ze spolecne misy, Matin nam rikal, ze kuskus dela jeho zena sama, tak jsme ho  vsichni velice chvalili. Nasi hostitele nam vykladali o svych starsich detech, ze chteji zit ve mestech a tradicni zpusob, kterym ziji jejich rodice, uz je nelaka. Sem prijedou jen malokdy. Bylo videt, ze je to mrzi... Ale uvedomila jsem si, ze se tem mladym nedivim, ve meste urcite sezenou praci spis nez tady. Pri louceni nechal Alain Matinovi  5 dinaru za pohosteni, cemuz se  Berber  podle zvyku velice branil.

     Pak se Marius vydal sam nahoru ke ksaru a my s Alainem do mistniho hotelu, ktery byl podle mne horsi nez ghurkas ve skalach. Tam bych se aspon mohla jit vycurat ven, tady mne cekali zase svabi, dira do zeme a bezesna noc. Navic jsem si uvedomovala, jak mu musi ty vecne hotely lezt do penez. Uz nekolikrat za cestu vybiral z banky po stovkach dinaru. Vedela jsem, ze se snazi , aby se mi vsechno libilo. Jenze ja byla na veceri u tech chudych lidi stastnejsi nez v luxusni restauraci. To ovsem on nechapal. Byl opravdu jiny nez ja.  No nic, to mu budu muset vysvetlit, ale nejak hezky... 

     Bylo jeste brzo a meli jsme spoustu casu, ale v te vesnici opravdu nebylo co delat. V nasem pokoji to nebylo o moc lepsi... byla tam  jenom postel, hola zarovka a jeden vesak. Jinak nic, ani okno.. Rikala jsem si, ze se uz nedivim, proc maji tady maji lidi tolik deti... Sedli jsme si na postel, ani nebylo kam jinam. Pachla potem, premyslela jsem kdy ji naposledy prevlikali......

     "Ty se nezlobis?"A proc bych se mela zlobit?" "Ja jsem myslel, kdyz Marius sel do tech skal.. ze bys byvala dala prednost tomu jit s nim." "To jenom kdybys tam sel i ty! Tobe to opravdu tolik vadi? Podivej ten scorpion byla nase chyba, protoze jsme ze tam sli az potme a nebyli jsme na to vybaveni. Vubec nejsme vybaveni na spani venku, ani ted ne....vis, kdybychom spali v ghorfach, tak bysme usetrili hodne penez za hotely... a koupit par veci – extra - by se nam jenom vyplatilo.Ja bych radeji spala tam, nez tady", premlouvala jsem ho. "Co budeme delat, az budeme v Great orgu? Tam hotely nebudou." "Tu chces porad az tam dolu? Vis jake tam bude horko?"

     "Poslys Alaine, ty jsi sel do Tunisu opravdu jenom abys neprisel o vlasy?" Natahl se na postel na zada a pritahl si mne na sebe.. "Nevidis to jako dobrej duvod?" hral si s moji nausnici. "Docela jo..ale tebe by jinak Tunis nelakal?" "Ne a proc by mel?" " Mne taky nelaka Tunis jako mesto...ale La Marsa, nebo tady....to  je prece uzasne..."

     "No, nevim co je uzasneho na jezeni s nekolika lidma z jednoho talire, na komarech, na horku, na scorpionech a svabech,  na spinave posteli a spine vsude kolem... Chces vedet pravdu? Ja bych se bez toho klidne obesel a doufam, ze po zbytek zivota uz obejdu!" "Ty bys sem beze mne byval nejel?" "Mon su, nevim...asi ne. Vis, ja uz se strasne tesim domu, do Poitiers".

     "Ja vim" zamyslela jsem se "A uz nikdy nikam nepojedes,vid..." Nepochopil moji ironii: "A kam bych mel jezdit a proc?" podivil se, "tam mam vsechno, o co stojim." "Alaine, mel jsi tam nejakou holku?" "No jo, mel, ale co - zijeme spolu, tak jsem ji  prestal psat. Ono to stejne nebylo nikdy nic moc." "Treba se k ni budes chtit vratit." "Nebudu". "Never say never", poucila jsem ho (nikdy nerikej nikdy) "Ty uz me nezlob!"  kousl mne do ucha...

     Zacali jsme si hrat jako stenata, on mne lechtal a kousal na krku a ja jsem kricela, aby toho nechal, co si lidi ve vedlejsim pokoji pomysli.. "No, kdybys tak nekricela, tak to nikdo neuslysi... Takhle ale si pomysli jenom pravdu!"  Prehodil pres nas spinavou kousavou deku a ja jsem mu pod ni vklouzla do naruce, objala ho kolem krku a do obliceje mi padly jeho vlasy.." Je taime", septal mi, kdyz jsme se zacali milovat...

Alena Kennedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk