V cem je problem? Rada bych, aby nas vztah trosku poskocil, tedy, budu-li konkretni, rada bych, abychom se vzali. On vsak nechce ani slyset. Je rozvedeny, pry se uz jednou zklamal a nechce to zazit znovu. Ale po 13 letech souziti? Kdy nam to klape? To ale neni jen muj nazor. I on si mysli, ze je vsechno OK. Ale jen se zminim o svatbe, vidim, jak se zatvari odmitave. Mam byt uz nastalo „jenom pritelkyne“ nebo ho mohu nejak nutit?

     Jak presvedcit chlapa, ze manzelstvi neni nic hrozneho? Ja byla v tom prvnim docela spokojena. Zdravi Minka

ODPOVĚĎ:

     Milá Minko, tohle je trochu ožehavé téma… Už vidím, jak se na mě někteří sesypou J. Ale – chápu tě. Chtěla bys mít všechno vyřešené, protože soužití není jen o společném bydlení, jsou to také otázky vzájemných právních vztahů. A v době, kdy už partneři nejsou zrovna pubertální diblíci, uvažují i o takových záležitostech, jako jsou jejich vzájemné možnosti v případě, že jeden je nemocný (informace a jednání s lékaři), jakékoliv zastupování na úřadech, společný majetek… Je toho hodně. Prostě – ty už nechceš žít jen tak „na psí knížku“.  

      Vezmu-li to z pozice tvého partnera, bohužel, nechci vypadat jen jako „kudlanka, která všem chlapům bez rozdílu uhlodne hlavu“ – ale musím mu vytknout, že on je ten, který si doposud, i po těch dlouhých třinácti společných létech – stále nechává otevřená vrátka, možnost okamžitého skončení vztahu. Snad z toho právě pramení strach, který v tobě někde hluboko leží – že se prostě jednoho dne můžeš vrátit domů a on tam nebude…

     Ženy většinou se odevzdají celé – tady mě máš a jsem tvá. (Proto nejsem velká přítelkyně toho, aby svobodné dívky dlouhou dobu žily se svými partnery „jen tak“. Mužům totiž ten čas tak rychle neutíká…) Ale vraťme se zpět ke tvému případu: myslím, že bys si nejprve měla vyjasnit pár faktů:

-  jak se tvůj partner podílí na chodu vaší domácnosti (zda se „veze jako spolubydlící“ či se cele finančně dělí)

-    co všechno pořídil on (kdyby „náhodou“ jste se měli dělit – co a jak by se dělilo?)

     Pokud opravdu hospodaříte rovným dílem, budujete společně, pokud nemá žádné své vlastní „zástoje“ (má přítelkyně v podobné příležitosti přišla na existenci jeho osobní vkladní knížky, na kterou si nechával celá léta posílat dost podstatnou část výplaty. Jí pochopitelně řekl, že má menší plat…), tak všechno je opravdu v jeho konzervativnosti, nechuti k dalšímu „oficiálnímu“ závazku.

     Ještě jedno – zamysli se nad tím, zda a jak často uděláš TY něco pro něj (i když je ti to „proti srsti), a jak často a zda vůbec dělá něco, co se mu „nechce“ pro tebe ON. Jistě chápeš, jak to myslím.

V případě, že ví – a vzhledem k tomu, že jste se na tohle téma už párkrát bavili – jak ti na uzavření manželství záleží, tak by to pro tebe měl udělat. Pokud jediným důvodem k tomu je jeho odpor a strach z dalšího svazku, myslím, že by ti měl vyhovět... Každopádně než mu jakkoliv dáš nějakou „kudlu na krk“ (což ale vůbec nedoporučuju!), zamysli se nad tím, co bys dělala, kdy by si vybral eventualitu, která by se ti nelíbila… Nikdy nedělej nic, pokud nebudeš předem přesvědčena, že splníš to, čím hrozíš… Pak se tvá slova stávají jen mlácením prázdné slámy.

     Ano, je pravda, že lidé spolu mohou báječně žít a vycházet i „bez papíru“ – ale jen v případě, že s tím souhlasí OBA! To předesílám všem, kteří mi budou obhajovat tento způsob soužití..  

     Myslím, milá Minko, že bys měla ještě napsat – alespoň přibližně – jak to u vás je ohledně toho hospodaření… I to totiž hodně vypovídá o společném vztahu… daniela

poradna@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk