Tento díl byl mj. ve znamení maminek – palce držících, jásajících i plačících. Jak jinak. Pak už jsme měli možnost vidět přehršli medailonů těch, kteří uspěli i pár zpěváčků neúspěšných. Za sebe si myslím, že tenhle „výběrový“ díl byl ze všech dosavadních nejméně zajímavý – jak natočením, tak  kvalitou účinkujících. Kluků se přihlásilo málo, takže zoufalá porota nejspíš brala všechno, co jen trochu intonovalo.

     Z přehlídky vybraných postupujících, kteří však nebyli natolik zajímaví, aby se s nimi natočil miniklip, nemám rovněž extra pocit. V podstatě to bylo všechno „skřehotalky na jedno brdo“. Ale ona nějaká ta vata, která se bude v dalších dílech vylučovat, přeci musí být…

     Sedmadvacetiletý Honza, v košili maminkou pro štěstí ušité, stejně jako pětadvacetiletá mamina Zuzka, která předvedla moderní domek v satelitním městečku – oba prolezli takříkajíc s odřenýma ušima. Honza svůj zpěv neskutečně ve výškách škrtil, Zuzčin projev byl nezajímavý. Ale: uvidíme… dostali šanci. Stejně jako šestnáctka Klára, majitelka hlubokého hlasu (podle pánů hlasu třicetileté v šestnáctiletém těle); ta musela slíbit, že příště se bude snažit zpívat trochu méně strojově…

     Postoupil i nechutně suverénní cirkusový šoumen Jan, devatenáctiletý kluk s projevem estrádní šmíry. Obhajoval se, že on své nadšené publikum má…

     Jedni z mála, kteří porotu trochu probudili k životu (i když ne svým zpěvem), byli dva hezounci – Světlana, 21 – před jejíž modelkovitou krásou pánům porotcům spadly rysy a nedokázali odolat (Gábinina replika, že se bojí říci ne, aby nebyla označena za „starou závistivou řepu“, byla skvostná), stejně jako naopak byl do dalšího kola vpuštěn Adam, kterého „uvolnili pro radost ženám“. Ivánek ze slovutného ruského Mrazíka v něm má obrovskou konkurenci. Však také Horáček ho poslal dál se slovy: „Ivane, jděte dál – tedy, Adame…“ J.

     Pochopitelně, ani tady nemohli chybět nesoudní zoufalci. Mám pocit, že až na dva, kteří odbourali porotu (otřesná parodie Gotta a vyjící škaredka „Bůh nebo ďábel“), to bylo všechno tak říkajíc nic moc… Asi už jejich falešný zpěv nikoho neohromí, už ani lítost nevzbuzuje …

    
     Ale – jediné sluníčko, které tentokrát rozsvětlilo oči našich čtyř znalců, přišlo pod jménem Naděžda. Pětadvacetiletá Naděnka, totálně zdeptaná a zdecimovaná příšernou trémou, měla hlas. Hlas krásný, projev civilní, přesto vzbuzující velké emoce. Však taky porota byla blažená: dívku se snažili konejšit, přesvědčit o kvalitách jejího hlasu.

     Když jí byl řečen onen kladný verdikt, téměř vystřelila ze dveří (už už aby to měla za sebou!), aby se za nimi úplně sesypala… První, co byla schopna ze sebe vypravit: „Těším se, až to řeknu mámě..“

     Vybráno tedy jest a následující dvě kola se bude znovu tvrdě eliminovat.

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk