Pak jsem měla krátký vztah s alkoholikem, který jsem po několika měsících velice ráda ukončila. Další, tříletý vztah, byl s člověkem, který se léčil pro deprese, bral i léky. Užila jsem si své. Nejsem typ člověka, který by druhého potopil pro nějaký předsudek ohledně jeho psychické nemoci. Nejhorší na tom bylo, že se tomu druhému snažíte pomoci, a ten, když má své lepší období, vám to vrací tím způsobem, že vám sráží vaše sebevědomí na bod mrazu.

     Bydleli jsme ve společné domácnosti a já při stěhování od něj jsem věděla, že to je to nejlepší pro mne – a nikdy jsem toho nelitovala. Dále byl vztah s člověkem, který měl paranoidní představy o tom, že ho neustále podvádím. Nebyla to pravda a po roce mě přestalo bavit neustále někoho přesvědčovat o něčem, co jsem neudělala. Poslední vztah trval rok a skončil letos na Nový rok. Byl to vysokoškolák (zaměření na psychologii).

     Měla jsem pocit, že to je konečně někdo, kdo mi rozumí..takové to "pravé ořechové". Řekla jsem mu o své minulosti s tím, že už bych nikdy nechtěla zažívat stejné věci. Bum,bác..z bláta do louže a ještě něco k tomu. Psychicky nevyzrálý, nestabilní jedinec. Ke všem těm psychickým problémům měl i problém být ve vztahu s jednou ženou nejen v našem vztahu, ale i v předchozích. Po půl roce jsem se s ním rozešla, měla jsem podezření na nevěru; on také hned navázal novou známost, ale po měsíci se chtěl vrátit.

     Vzala jsem ho zpátky. Jeho "pletky" ale nepřestaly, ale neměla jsem hmatatelné důkazy. Po Silvestru mi ovšem řekl o své nevěře (někdy na začátku našeho vztahu), o tom, jak chodil posedávat a koketovat se slečnami, zatímco já byla od něj 60 km daleko, doma a s pocitem, jak je pracovně zaneprázdněn. V plánu bylo, že během letošního roku se k němu přestěhuji, což už se nestane.

     Nicméně, že nevěra s naším vztahem nemá nic společného, on mě miluje a nechce mě ztratit. Rázně jsem vztah ukončila. Teď má zase období, kdy mi zkouší hrát na city, posílá sms, že mě miluje atd. Vím, že se k němu nikdy nevrátím. Ano, bolí to a moc, ale přeci jen mám pud sebezáchovy.

     Moje otázka: proč přitahuji takové problémové typy?

     Mám strach, že svůj strach z nevěry budu přenášet i do nějakého následujícího vztahu a tím můžu něco zkazit. Proč nevidím nějaký ten impulz, že něco není v pořádku?

     Mám strach navázat nějaký vztah. Teď na to nepomýšlím, jsem zaneprázdněná koupí svého bytu, ale až přijde čas, chtěla bych, aby to byl kvalitní vztah s kvalitním člověkem. Už se začínám stydět za to, že toho nejsem schopna.

     Jinak na své okolí působím jako nepřístupná, rozhodná osobnost, která si vždy ví se vším rady. Ve skutečnosti jsem velice citlivá až přecitlivělá holka, která si nasadila tuto nedobytnou masku. Je mi 27 (tedy už žádná mladice:-) a můj ex přítel je o dva roky starší.

     Ještě něco: Minulý týden jsem byla v poradně pro mezilidské vztahy a musím říct, že když jsem odcházela, bylo mi hůř než před tím. Paní psycholožka se mi snažila vnutit myšlenku, že jsem příliš fixována na svého otce, a proto si nemůžu najít partnera, protože ho porovnávám s tátou a žádný nemůže obstát. Blbost. Svého otce si vážím a miluju ho, ale vím, že má své chyby, které mi někdy vadí. Není to ten případ, že bych ho měla jako nedotknutelnou modlu.Tady není problém v tom, že si nemohu najít partnera, ale v tom, jaké partnery si hledám. Něčím je přitahuji jak vosa na med. Vím, že ta "chyba" je ve mě a v první řadě musím udělat "něco" sama se sebou. Dále mi řekla, že mám asi příliš vysoké požadavky na partnera. No nevím. Když chcete partnera, který vám nelže při každé příležitosti, kterému můžete věřit a spolehnout se na něj, který vám nebude zahýbat po několika měsících vztahu, který bude alespoň na takové psychické úrovni jako já a bude mít na mě dobrý vliv. Nevím, jestli opravdu chci od života tak mnoho. Pak mi začla říkat, že v žádném vztahu to není ideální. Proboha, já to vím. Jako zdravotní sestra jsem měla psychologii. To jsem si mohla doma otevřít nějakou knihu od Plzáka a nemusela jsem chodit do poradny.. 

    Asi jsem nezkrotný idealista a možná trochu naivní, ale moc bych chtěla věřit, že jednou budu v životě šťastná. Mám pocit, že to moje špatné období trvá už příliš dlouho (10 let).

     Díky za vyslechnutí, Dominika

poradna@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk