Rozhodl jsem se, že napíšu anatomickou příručku z pohledu člověka, kterému jsou bližší kravinky než krvinky, játra má nejradši na roštu a když je s ním cokoli v nepořádku, vezme si na to pokaždé Brufen. Snad v mé příručce najdete i věci, které ti přede mnou ještě nenapsali. Ostatně, někde jsem četl, že člověk by neměl celý život přestávat hledat, takže hledejte! Já to vezmu odshora dolů.

VLASY                                      

     Vlastně nevím, proč se říká, že někomu vstávají vlasy na hlavě. Když řeknete, že někomu "vstávají vlasy", zní to neúplně – a přitom, kde jinde mohou člověku vlasy vstávat, než na hlavě?
Znal jsem jednu paní Skřivánkovou, které vlasy nevstávaly na hlavě. Byly z chemlonu, přes noc jí seděly na takové polystyrenové hlavě a vstávaly spolu s paní Skřivánkovou každé ráno, když šla do práce. Paní Skřivánková nosila tytéž vlasy přes patnáct let. Být panem Skřivánkem, asi by mi to vadilo, ale pan Skřivánek měl to štěstí, že byl mrtev a tak ho chemlonové vlasy jeho ženy nechávaly v jeho hrobě chladným.
     Pokud vím, starají se ženy o své vlasy daleko více než muži, zatímco ženám na mužských vlasech záleží víc než mužům na těch ženských. Nevím, jak ostatním mužům, ale mně žena připadá nejkrásnější, když je rozcuchaná. Většina žen si naproti tomu myslí, že nejkrásnější jsou, když mají na hlavě lakem vyhnanou helmu, která odolá nejen slunci, větru a dešti, ale snad i nárazu traverzy.
     Naopak mnoho mužů ví, že starost o vlasy je zbytečná. Mastnota je ochrání před škodlivými vlivy prostředí dokonaleji než nějaký zbytečně drahý šampon. A vůbec, správný chlap smrdí, a to od hlavy jako ryba. Příroda si naštěstí s mužskou nechutí starat se o něco tak neužitečného, jako jsou vlasy, dokázala poradit a dobrou půlku mužů od této starosti osvobodila pleší.
     Vlasy jsou prý vyjádřením osobnosti. Lidé dlouhovlasí jsou prý volnomyšlenkáři, snílkové a bohémové, zatímco lidé s krátkým sestřihem jsou aktivnější, prudší a pevnější. Ta teorie mi připadá trochu přitažená za vlasy. Zvláště u těch, kteří o ně přišli.
     Opomineme-li radovánky jako jsou vši, patří k vlasům neodmyslitelně hlazení a vískání. Všimněte si, že když se sami hladíte nebo vískáte ve vlasech, není to zdaleka taková slast, jako když hladí někdo vás. Přitom je to docela stejný dotek. Bude to asi podobné jako u sexu, při něm to ve dvou také bývá lepší. S hlazením jde všechno hladčeji, takže nechápu, proč jsou v poslední době daleko oblíbenější pohlavky než hlazení. Možná proto, že na hlazení si musíte v dnešním uspěchaném světě vyhradit drahocenný čas, zatímco s pohlavkem jste hotoví raz dva. Pohlavky jsou proto pro naši dobu příznačnější.
     Ale ať to vezmete, jak chcete, hlazení je i přes svou nemodernost příjemnější. Ono je příjemné nejen být hlazen, ale i hladit – pokud se tedy prsty nemusí prodírat lakem nebo mastnotou. Hlazení prý uklidňuje hladícího i hlazeného. Je to lék, a úplně zadarmo. Každý přece disponuje dvěma rukama a hlavou. Proč si to tedy neužít a vzájemně se hladit?
     A proto zkuste každý den někoho pohladit po vlasech. Kdoví, třeba tím projevíte službu smutnému člověku, jehož život visel na vlásku – byť by byl holohlavý.

 Jan Flaška, České Budějovice

linkuj.cz vybrali.sme.sk