nanosí do autobusu. S nadějí v oku jsem vyhlížela toho šíleného dobrovolníka a ….nic. Takže to zůstalo na nás. Nakonec jsme vše sbalili s tím, že dnes jedeme do Saint –Tropez, kde jak jsme doufali vše usušíme.

     Velká část sportovců se vydala několika kilometrovým mírným sjezdem na křižovatku před Moustiers-St.Marie. My jsme se vydali opět na poklidné nákupy do městečka la Palud sur Verdon. Bylo malé a velice kouzelné. Malé náměstíčko mělo malou kašnu s poštou, úzké kamenné uličky, kde projelo sotva jedno auto, malý supermarket, malou kavárničku s posezením na terase. Naším cílem byla pekárna. Nakoupili jsme bagety a na doporučení naší překladatelky jsme neodolali vystaveným koláčům a několik chuťově různorodých kousků jsme zakoupili.

     Před pekárnou jsme si navzájem koláče ochutnávali a vykřikovali, jak jsou výborné. Přijeli autobusy, my nasedli a jeli dolů. Cestou jsme mávali těm, jenž sjížděli trasu na kolech. U jezera se někteří vykoupali a tady jsme i my nasedli na kola a ujeli několik málo dalších kilometrů, pak kola dali do autobusu a vyrazili směr Saint-Tropez.

     Bylo už krásné slunečné počasí. U Le Cannet des Maures nasedli opět na kola ti, jež chtěli absolvovat dlouhý přejezd přes pohoří Masif de Matres až do kempu u Port-Grimaudu nedaleko Středozemního moře a 10 km do proslaveného letoviska Saint-Tropez.

      Zbytek lidí odjel přímo do kempu, kde vyložili všem věci a začali stavět stany. My jsme zvolili variantu sušení, protože náš stan byl docela nekvalitní a tudíž nevhodný pro celonoční intenzivní déšť. Zatímco manžel v noci v klidu spal jako dítě, já počítala kapky, které na mě dopadaly promočeným stanem, šátrala rukou po okolí spacáku jestli už neplaveme a uvažovala, jestli budeme mít nějaké suché věci na oblečení. 

     Nebudete mi věřit, ale měla jsem i chvíle, kdy jsem chtěla manžela téměř zabít za ten jeho poklidný a tvrdý spánek. No závist, co jiného!!

     V kempu nám bylo vyhrazeno místo, kde jsme mohli rozbít náš tábor. Přijely autobusy, a my začali vše vynášet ven. Chaoticky jsme to naskládali na jedno místo, aby tam autobusy dlouho nezavazely.

     Velkou zábavu z toho měla nedaleko kempující Němka, která se evidentně nudila a nás měla jako veselý program v televizi. Pustila si k tomu z magnetofonu hudbu, sedla si do pohodlného křesílka, popíjela kávu a sledovala „program“. My jsme přebrali celou tu hromadu věcí a započali stavět stany. Všechny, aby proschly a usušily se. Rozložili jsme spacáky, deky, oblečení a manžel si dělal legraci, že v pravidelných intervalech obrací i sirky, aby se mu vysušily ze všech stran.

     Jeden kolega, který byl rychlejší a šikovnější než mi ostatní se nám nabídl, že jede na kole hledat moře. V ten okamžik mi připadal jak Ťuk a Bzuk, když putovali za sluníčkem… A našel. Za čtvrt hodinky byl zpět už i mokrý, mával radostně rukama nad hlavou s tím, že máme se vším praštit a jet se taky vykoupat. Nemusel nás dlouho přemlouvat.

     Cesta trvala jen asi deset minut na kole a už nás mořská voda nadnášela a omývala. Byla to zátoka a my zasněně koukali na protější břeh, jestli je tam to vyhlášené Saint-Tropez, které jsme měli nazítří spatřit. Vrátili jsme se do kempu, zdvihl se silný vítr a my přemýšleli, jestli opět nezmokneme. Ale – nic se nedělo, jak jsme zjistili, to tam bylo večer naprosto normální.

     Prováděli jsme každodenní činnosti, povídali si, předávali  informace, popíjeli víno a bylo nám dobře.

     Přišla tma a my jsme spatřili na kopci městečka Port – Grimaud krásně osvětlený hrad.

Ivana Lichtfangová, Morava

linkuj.cz vybrali.sme.sk