Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Nebyla bych to já, kdybych nejela o stanici dál a nevystoupila až u Vinohradské tržnice. Nevadí, sice trochu prší, fouká vítr, ale cestu zpátky mám pěkně z kopečka, tak půjdu pěšky a budu se koukat okolo. Vždycky je na co se dívat a v té naší matičce obzvlášť. Začíná podzim a tady, na hlavní třídě, mi za deště připadá vše smutnější než u nás na někdejší periférii. Poutače obchodů z chodníků už zmizely, převládá šedá barva a až opadá barevné listí na stromech, nebude tady malíř potřebovat příliš barev na paletě. Po obou stranách ulice zvou kolemjdoucí obchody svými výlohami. Neodolala jsem pokušení a do jednoho nakoukla. Jsem jediným zákazníkem a prodavačky se nudí. Ani se nedivím, že zákazníků tady v centru moc nemají – zboží je jednou tak drahé než jsem zvyklá. Raději půjdu dál, abych našla prodejnu, co hledám. Rozhlížím se zvědavě a pátrám po někdejším klubu. Jmenoval se, tuším, Dvojka, nemohu si přesně vzpomenout. Stával na jednom z rohů a byl ve sklepě. Co jsme se do něj jako studentky nachodily. Dokonce dvakrát i s kazeťákem a dodnes mám ty koncerty nahrané a ráda si je pouštím. Dům jsem našla, ale místo klubu a schodů do sklepení je banka – chladná a neosobní.<?xml:namespace prefix = o />

Víc života je v sochách, které kdyby mohly vyprávět, tak by jeden lidský život na vyslechnutí nestačil… Už jako malou mě fascinovaly zkamenělí lidé na domech. Bylo to sice v Dejvicích, ale vždy na cestě k prarodičům jsem je zdravila a litovala jejich těžký úděl. Stát v zimě, v horku a podpírat balkóny, to určitě není snadné.

Barvičky jsem koupila a pokračovala cestou dolů směrem k „Václaváku“. Budova Rozhlasu pořád stojí, kde vždycky stála. Z jedné strany u vchodu prodejna rádia a z druhé by mělo být knihkupectví, kde mám tátovi koupit nějaké knížky. Knihkupectví tu je, ale úplně jiné než potřebuji já. To moje je někde na Václavském náměstí. Představa, že mě čeká další cesta v dešti, mě v téhle chvíli už moc netěší, ale co se dá dělat…

Podchod k muzeu je stejně neutěšený jako dřív, stěny počmárané a polepené plakáty, nic na tom nemění fakt, že je užší, protože po jedné straně byly postaveny krámky – se (z mého pohledu) zbytečným zbožím. Navíc prodávat tady, to si říká o malér.

Konečně jsem na „Václaváku“ a jak scházím dolů k Můstku, tak si připadám jak Alenka v krajině za zrcadlem. V pruhu uprostřed náměstí je něco jako vernisáž pod širým nebem. Díla jako taková hodnotit nebudu, určitě každý z umělců je tvořil s láskou. Ale o vhodnosti jejich umístění, tak o tom by se dalo již polemizovat, protože horní část náměstí se sv. Václavem a muzeem za zády, prostě neuvidíte. V cestě se tyčí obrovský kámen na železných nohách. Ostatní díla pokračují v tomto duchu. Další dominantou je uprostřed náměstí na „soutoku“ Jindřišské a Vodičkovy ohořelá dřevěná bouda s nápisem For Sale. Nějak nevím, jestli je to recese nebo už smutný konec nějakého dalšího výtvoru… Četla jsem hodně kritiky na umístění dvou starých tramvají jako kaváren do téhož pruhu, ale přiznávám, že ty mi tu nějak nevadí. Ty sem patřily. A budou-li někdy v budoucnu zase patřit, zlobit se nebudu. Úplně mě však dorazil železný „vetřelec“ na střeše do metra u Jindřišské. Co tímhle monstrem chtěl tvůrce říci? Možná to tam bylo někde napsané (u ostatních děl jsem nějaké cedulky viděla), ale já byla tak konsternovaná, že jsem si žádné nevšimla.

Obchody jsou snad jen pro turisty, ono tu asi už ani moc lidí nebydlí. Stánky po stranách... Ovšem ne ty staré stánky, jak je můžeme znát třeba z filmu Romance za korunu, kde si i Karel Gott dával buřta na stojáka a pak šel zazpívat o své touze „Mít talent, co měl Pagannini…“ Koruna, kam jsme chodili na báječné koktejly, tak ta už také dávno není. O rybí jídelně v jedné z pasáží ani nemluvě…

Jsem pyšná, když čtu, jak je Praha nazývána jedním z nejkrásnějších měst světa, ale musím se přiznat, že mně bylo z toho všeho, co jsem viděla, nějak smutno. Nehledám staré časy, ale někam se ten krásný, patinou zanesený duch starého města vytrácí. Ale možná je to jen můj pocit – melancholie čerstvé čtyřicítky a nastupujícího podzimu…

pavla@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk