Je odtažitý a řekl mi, že psychopati můžou vychovat zase jen psychopata. Že kdyby věděl jak jsem byla vychovávaná, nikdy by si mě nevzal. Jsem trochu labilní, ale pořád se snažím se sebou něco dělat. A teď – místo podpory jsem se od něj dočkala pohrdání. Eliška

ODPOVĚĎ:

     Milá Eliško, máš za sebou čtrnáct let relativně spokojeného manželství. Myslím, že vzhledem k tomu, že jsi o těchto prožitých létech nenapsala nic špatného, bylo vše doposud docela normální. Ale píšeš, že sis užila peklo v dětství, že sňatkem ses od minulosti „odřízla“ a manželovi to vlastně nikdy neřekla. Asi to opravdu bylo hrozné – je vidět, že ve tvém bratrovi to stále je živé, že se mu dodnes nepovedlo oněch stínů minulosti zbavit. A alkohol jen napomohl uvolnit stavidla…

     Tvůj muž si nejspíš něco podobného vůbec nedovedl představit, a tak ani neumí adekvátně reagovat. Dokonce je možná z typu lidí, kteří nejsou zrovna „ochranitelskými“, nejsou těmi, kteří bez jakýchkoli zábran poskytnou potřebný azyl, pomoc, radu… Přesto však může být dobrý manžel. Jen má své „mantinely“ – hranice, co od něj můžeš a nemůžeš čekat. Věřím, že tím, kdo je ve vaší rodině onou skálou, opravdovou jistotou, jsi i přes všechny ony hrůzy ty. Věřím, že své děti určitě vychováváš dobře a hlavně tak, aby nikdy nic podobného neprožily.

     Chápu, proč ses vlastně sesypala – všechno se ti to obnovilo, připomnělo. A k tomu ještě sis uvědomila, že jsi na to sama. Že – na rozdíl od svých dětí, nemáš nikoho, ke komu bys se v situaci, kdy je ti tak smutno, mohla přitulit, kdo by tě pohladil (myslím především pohlazení duševní, citovou podporu), kdo by ti dal najevo, že něco podobného už nehrozí.

      Eliško, já věřím, že jsi přes to přese všechno silná a že to zvládneš! Přestaň plakat, a snaž se tvářit, že jsi nad věcí. Já vím, bude to nesmírně těžké, ale teď jde přeci o to, abys tenhle černý mrak odehnala. Jak budeš moci, vytvoř příležitost, abys si s manželem promluvila. Třebas po dobré večeři, když uvidíš, že by byla příznivá situace, mu řekni, že jsi nechtěla o svých zážitcích z dětství mluvit, že jsi chtěla především zapomenout. Že život pro tebe znovu začal s ním, s vašimi dětmi. A že na něco podobného už opravdu nechceš myslet. Že sice pokud bude chtít, mu cokoliv řekneš, ale aby si uvědomil, že tyhle vzpomínky ti opravdu nedělají dobře.

     Snaž se opravdu nebrečet, ukaž mu, že nejsi žádný roztřesený uzlíček nervů (to opravdu nesmíš být – uvědom si, že teď jsi hlavně MAMINKA – a ta přeci musí být silná J),  že se nemusí bát, že by mohlo hrozit rozpadnutí manželství, vašeho života.

     Víš, on ten tvůj má asi podvědomě strach, bojí se, aby tyhle stíny nějak nenarušily vaši budoucnost. Nedá se nic dělat, on nejspíš bude tím slabším z vás dvou, a pokud budeš chtít klid pro manželství zachránit, nesmíš mu dát najevo svou zranitelnost… Jak říkám, bohužel, někteří lidé už jsou takoví… A také se cítí poněkud opominut, že jsi mu o sobě všechno neřekla... Ale – pokud je to „jen“ tohle a jinak vám to doposud klapalo, myslím, že se to zase vše dá do pořádku.

     Ještě jedno: jak je na tom tvůj bratr? Ozvi se, daniela

poradna@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk