Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

S přítelem jsme skoro šest let a z toho dva roky spolu bydlíme. Letos jsme začali stavět dům a tím to vše začlo. V červenci můj přítel zničeho nic začal být velice nepříjemný. Nejdříve jsem si říkala, že je to z té stavby, ale pak jsme se začali hádat a on mě vyčetl jak se říká"i nos mezi očima", že se spolu nemilujeme tak často jak by chtěl on, nebo že mu nepomůžu nic na stavbě ani se ho nezeptám, jestli něco nepotřebuje. Přestal mě říkat skoro všechno a choval se divně. Člověk to za ta léta pozná, že ten druhý mu něco tají. Pak jsem zjistila, že přede mnou schoval nějaké fotky, kde byl vyfocen s nějakou slečnou  a pak mě někdo dvakrát telefonoval, že mě podvádí a ať se zeptám,  s kým byl tam a tam. Uhodila jsme na něj. Zase jsme se pohádali a každý nesmyslně argumentoval Přiznal se, že byl s jednou holkou (kterou oba dobře známe ze zaměstnání), co jí opustil kluk (přítele pracovní kolega). Jenže pak jsem zjistila, že jsem těhotná a nevěděla si co počít. Měla jsem nějaké ženské problémy a pak ouhej o děťátko během čtyř týdnů přišla. Zhroutil se mi celý svět a s tou svojí bolestí jsme se sama zžírala pocitem viny, že jsme za to mohli oba. Probrečela jsme spoustu nocí  ale nic jsem partnerovi neřekla. Byla jsme podrážděná a neuměla dost dobře potom všem komunikovat. Za další čas  si začal brát dovolenou kvůli stavbě, ale když jsem přijela z práce, vracel se později než já. Když jsem se zeptala kde byl, tak jsem zase poznala , že lže atd. adt. nikdy se nepřiznal, jen několikrát řekl, že si myslí, že je někde někdo, s kým by si  rozuměl víc. Výčitky svědomí a vůbec to vše kolem, s člověkem pořádně zamává a tak jsem vše začala házet za hlavu a chovala jsme se že se nic nestalo, protože může každý nějak uklouznout. A bác, další rána pod pás – u nás v rodině se stala vážná dopravní nehoda. Bylo to vše moc zlé a nepříjemné. Začala jsem se starat o mou matku a podporovat ji. V tu dobu se mnou začal přítel  zase komunikovat a byl tu pro mě. I jsme se několikrát pomilovali, ale minulý týden přijel pozdě domů a já zase poznala, že lže. Asi to už nevydržel a řekl, že jeho zpovídání a její zpovídání přerostlo asi v něco jiného něž jen vylití srdíček (jak jinak to bývá, že) a že se mnou končí. To pro mě byl signál, kdy sem se chytila posledního stébla ptala se a ptala proč. Také jsem to nevydržela, řekla mu své tajemství o dítěti a ještě ho asi více rozladila. byl z toho zmatený a smutný a začal že si připadá jako k…ník a že by se mnou zůstal, kdybych o ní nevěděla. A že mě z domu nevyhodí, že ví že nemám kam jít, a že to, co se stalo, mělo být naše tajemství a né jen mé, že vše, co jsem probrečela, přisuzoval jen té autonehodě. I přesto, že bylo vidět, že neví, jestli činí správně, se odhodlal v pátek nepřijet domů a asi být s ní (aby to mohl probrat s ní, ale je logické, že mi vše bude vyvracet). <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Moc ho miluji celou svou duší a nechci o něj přijít.

O víkendu jsem se všemožně snažila mu vysvětlit, proč asi se to mezi námi všechno takhle pokazilo a proč to vše muselo být, a že kdyby chtěl, tak to zkusíme znova – bez výčitek bez hádek a bez obviňování. Ale asi neví, co chce. V neděli se sbalil a po tří hodinové rozpravě řekl, že stejně musí odjet (kam jinam, že) že prý to slíbil. V tu chvíli jsem si řekla, že bude opravdu dobré se rozejít, že takto si ubližovat nenechám a že to asi bude nejlepší řešení. Ale celou noc jsme nespala a vše si promítala znova a znova, až jsem se dostala do slepé uličky a jediné východisko, které jsem viděla, bylo se zbavit té šílené bolesti, zbavit se všech výčitek proč, a konečně cítit tu úlevu. V tu chvíli to byl tak krásný pocit. Zdá se vám to vše tak jednoduchý, a ouha, z toho krásného snu vás cosi probere a nutí vás zvracet...ptá se, proč si to udělala  a má výčitky a strach. Celý den vám je špatně. Nutí vás do nemocnice a vy chcete být sám.............Dnes je se mnou doma. Bojí se a asi si to i vyčítá, trápí se, proč jsem mu nic neřekla a nevěří mi. (úterý jsme musela být u své ženské lékařky a tam jsem s pocitem viny  si vyžádala opis zprávy, kde je jednoznačné vypsán stav jaký byl (těhotenstvý-potrat))...... Moc to vše bolí a nechce se mě psát dál, jen to zkouším, abych si ulevila, někomu se vyzpovídala, říkám si, jestli jsem zralá na psychiatra, nebo mám od všeho utéct a nechat si zkazit život. Svou budoucnost tak rychle vymazat ze své hlavy. Neříkat si, že to nejdůležitější je on, ale co já. Jsem sobec, co si šáhnul na život, zkoušel, kam ta slepá ulička vede?

Moje největší přání je si o tom s ním co nejtrpělivěji popovídat a dobrat se k výsledku, že šanci by měl dostat každý, já i on. Být tu jen pro něj a všechna trápení řešit hned, než přerostou v něco, co se vymkne lidskému rozumu. Je to asi vše moc zmatené, ale nedá se to všechno popsat. Já sama to všechno nechápu, ale třeba malá naděje někde je......
S díky za jakoukoli pomoc – Ivana