Ale to taky vůbec není špatný. Protože komu se povede konečně dělat práci v oboru, o kterym tolik let snil a myslel si, že v něm bude dobrej? Teda ne, že bych byla bůhvíjakej lumen, ale řekla bych, že mi to docela jde a až se zase naučim další věci, klopýtnutí ubyde J. Navíc vůbec není špatný bejt jedna z mála ženskejch u jednoho stolu s chlapama – ať už při poradě, nebo různejch jednáních (a že chlapíky tu máme celkem pěkný, chytrý a milý). Takže si medim…

     Až na skutečnost, že mi před pár dny kolega dal přátelskou radu – naklonil se a pravil velmi milým a hřejivým tónem: „Hele, nemyslíš si, že bys někdy namísto rychlejch odpovědí měla spíš chvíli mlčet, nebo váhat, nebo jen tak klopit voči?“ Udiveně jsem na něj koukla a zeptala se, proč jako. „No, já chápu, že manažeři maj´ působit dynamicky, otevřeně a promptně znát odpovědi na otázky, ale my chlapi se cejtíme bejt občas zaskočený ženskejma jako ty, protože pak působíš jako chlap a my s tebou začnem soutěžit… a pak zapomeneme i na nepřehlédnutou skutečnost – a sice, že jsi žena,“ usmál se a zalil mi kafe.
     Přemýšlela jsem o tom (zprvu dost nakvašeně) – jako proč mě vnímají jako ženskou a ne jako kolegyni. Nebo jestli mě napřed vnímaj´ jako opačný pohlaví, který v nich pudově vyvolává touhu natřást peří a vyrazit na lov (pokud neměřim dva metry a nevážim dva metráky a nemám vousy a basbaryton), nebo chránit… a pak teprve jako takyšéfku, která tu za něco zodpovídá a něco vytváří? V duchu jsem si prošla svoje reakce a musela jsem přiznat, že leckdy se chovám spíš jako chlap… Možná proto, že mám kapku strach, aby mě brali vážně, i když jsem si jistá v tom, co říkám? A když se začnu víc chovat jako ženská, nestávám se tím vyčůránkem, kterej využívá svý zbraně k dosažení… ale čeho vlastně?

     Já přece nechci nic víc a míň, než moci dělat svou práci a bejt za to odpovídajícím způsobem hodnocená, někdy i chválená! Na druhou stranu nutno přiznat, že mi dělá dobře, když si kolega všimne mýho novýho účesu, nebo naopak, že jsem naštvaná, když se zdržim na schůzce s Big bossem a on mě poté nechá vláčet se domů metrem, zatímco on odjíždí svou krásnou limuzínou… Ale nechová se správně, tedy v intencích vztahu šéfa a podřízeného? Třeba si myslí, že svezení domů je nadstandard, který bych mohla považovat za obtěžování?
     A řeknu vám, čím víc nad tím přemejšlím, tím víc nevím.
     Tak jsem se rozhodla, že se na to vykašlu, pročež jsem dnes ráno nechala kolegu, aby mi přinesl z vedlejší místnosti židli (a nervala jsem jí sama, jak bych to jako obvykle dělala) a hezky jsem poděkovala a usmála se. A na otázku „Kdy budete mít storyboardy“ jsem nevyhrkla hned pregnantní odpověď, ale chviličku jsem váhala a odpovídala pomalu a s rozmyslem. A tak nějak mi přišlo, že se na mě víc usmívali…

     Uvidíme, jestli se pletu. A vůbec, co si o tom myslíte vy?

Roseanne, Praha  

linkuj.cz vybrali.sme.sk