Jednou takhle pořád nejel, až už jsme s mámou trochu znervózněly, když tu se ze zatáčky vynořil jakýsi zaprášený a pomlácený bezdomovec, který nesl na rameni tátovo kolo.  

     A nebyl to lecjaký bezdomovec, byl to tatínek. Ale to se ukázalo až po té, co jsme přestaly fascinovaně zírat na přední kolo, nezvykle ohnuté do pravého úhlu; a zaměřily jsme se na kolonosiče, jenž ze všeho nejvíc připomínal veterána hned několika vyhlazovacích válek. Dlouho jsme z tatínka nemohly vymámit, co se mu vlastně stalo, i když je pravda, že samo přední kolo hovořilo jasnou řečí. Tatínkovo spartakiádní vystoupení se však naštěstí odehrálo už v naší ulici a to za poměrně hojné účasti našich sousedů, takže jsme se později vše dozvěděly i s pikantními podrobnostmi.

     Tatínek prý právě zahnul do naší ulice, když v tom se mu do cesty postavil sveřepý kanál. A to ne lecjaký kanál. Tento kanál (takový ten čtvercový) nějaká dobrá duše otevřela, ale už nedala poklop na správné místo, takže na jedné straně vznikla úzká dlouhá mezera, právě tak ideální k tomu, aby do ní hezky zapadla galuska. Táta, nic zlého netuše, v plné rychlosti najel na kanál. Tam mu zapadlo přední kolo a: zůstalo stát. Ne tak tatínek a zadní kolo. Očití svědkové do jednoho tvrdí, že tak půvabnou stojku na řidítkách ještě neviděli. Ovšem ani perfektní svalová souhra tátu nezachránila, protože přední kolo nevydrželo tlak. Jelikož nemohlo dopředu ani dozadu, zlomilo se do pravého úhlu a složilo k zemi celý zbytek kola i s tatínkem.

     Tatínek tento příběh obohatil pouze delší úvahou o tom, že si dodnes není jistý, co bylo tehdy horší – zda posbírat své tělesné ostatky, nebo vypáčit kolo z kanálu, oboje za tiché a poněkud strnulé účasti přihlížejících známých...

     Jeho další veselé laškování s kolem bylo poněkud kurióznější, protože sebou praštil ještě dříve, než se vůbec rozjel. A kdyby jen jednou! To bylo ráno a on odjížděl do zaměstnání. Každý den vyvedl kolo před vrátka, položil jednu nohu na pedál, druhou nohu elegantně přehodil přes sedadlo, načež šlápl do pedálů a rozjel se. Bylo to velmi efektní.

     Ten den měl smůlu. Kdyby se předtím nedohadoval s mámou, která mu z okna vysvětlovala, co má odpoledne koupit, odehrála by se jeho kulturní vložka v soukromí. Takto jsme jeho nezvyklé počínání sledovaly v přímém přenosu všichni: Vyvedl kolo před branku, položil jednu nohu na pedál, odrazil se a přehodil druhou nohu přes sedadlo, načež šlápl do pedálů. Kolo zůstalo na místě a pomalu se s něžným žuchnutím složilo na stranu. Tatínek zrudl hanbou a snažil se co nejrychleji posbírat sebe i kolo a zmizet z dohledu našeho okna, za kterým jsme nevěřícně pozorovaly jeho dehonestaci. Jako nejrychlejší se mu v tu chvíli jevilo sednout na kolo a odjet. Postavil tedy kolo, položil jednu nohu na pedál, druhou přehodil obloučkem (již ne tak ladným) přes sedlo, načež šlápl do pedálů. Kolo se poslušně svalilo na druhý bok. Tentokrát už se táta raději podíval, proč jeho oř odmítá poslušnost.

     Jo, jo, se spadlým řetězem jezdí kola o hodně hůř…

     No a vzhledem k tomu, že „geny só svině“, mám i já ve sbírce pár revuálních představení na svém bicyklu, ale o tom snad příště.

Kryska z Ostrova

linkuj.cz vybrali.sme.sk