Najednou se sen zacne menit v horor, uvedomim si, ze ted se uz nikdy odtud nedostanu... kricim ze spani a budim se promocena potem...  Ten sen se mi vracel po spoustu let. Vzdycky mne chytil pevne do drapu a poradne pocuchal... Tehdy v  tuniskem ksaru vydesil nejen mne, ale i Alaina – kdyz jsem zacala ze spani kricet a plakat. Probudila jsem se poradne az v jeho naruci, kdy mi stiral slzicky a konejsil mne jako male decko. Trvalo mi chvilku se dostat do soucasnosti a kdyz jsem se uklidnila, tak jsem se mu to pokusila vypravet. Nemohl pochopit,  jak to ve mne mohlo vzbudit takovou hruzu, jako to nikdy nepochopil nikdo, kdo to nezazil na sve vlastni kuzi. Bala jsem se uz usnout, co kdyby se mi ten sen vratil? A tak jsme nespali az do rana ani jeden.

     Vstali jsme pomerne brzy a sli do reataurace cekat na Maria a nasnidat se. Snidane byla nabizena velice jednoducha: caj, syr, chleb a jugurt. Jogurty jsem v Tunise mela moc rada, zrovna jako v Cesku jsem je odmitala jist. Pak prisel Marius a sli jsme si prohlednout ostatni ghorfas – i ten, kde dnes v noci spal... Velice jsem Maria chapala, kdybych tady byla sama, taky bych nesla do hotelu, ale spala nekde zadarmo. Vůbec, v tomhle jsem si rozumela daleko vic s Mariem. Alaina by ani ve snu nenapadlo se sbalit a jet nekam stopem! Vzpominala jsem, jak jsme jely s Tapinou do Rumunska. Milovala jsem ten pocit absolutni svobody, stat na vypadovce, mit pred sebou mesic prazdnin, v usarne deku, v ruce kytaru a celej svet pred sebou! Uz nevim, u ktereho mesta do bylo, ustlaly jsme si u cesty v prikope, stan jsme s sebou nikdy nenosily, kdo by se s nim tahal a  v mesicnim svetle jsme videly, jak kolem nas jedou ciganske vozy... bylo to  tak romanticke a neskutecne... dodnes je hledam...  Dojely jsme az do male vesnicky na brehu Cerneho more, Doj mai u Constance... Nejak spatne jsme si propocitaly finance a na zpatecni cestu nam zbylo jen nekolik kostek cukru a lahvinka rumu. Bylo navecer, sedely jsme u silnice, hraly na kytaru, stopovaly auta a premyslely, za jak dlouho se umira hlady. V Rumunsku je stop velice normalni zalezitost, tam se stopem lidi snad i stehuji, ovsem nekteri soferi chteji za stop penize, coz jim u nas nehrozilo, proste jsme je nemely a tak jsme jen slusne dekovaly.. Pak nas vzal jeden nakladak, dosahujici na urcitych mistech „povazlivou rychlost“ az 40 km v hodine a jeste pichl gumu J. Zatimco ji, spravoval mavl rukou smerem k sufliku, ze jestli mame hlad, at si vezmeme jeho  svacinu. Ukusovaly jsme pomalu, nechtely jsme mu snist vsechno... byl to primo dusevni boj…

     Bylo to nekde u Oradei, kdyz v protismeru jelo auto, uvidelo nas, otocilo a vzalo nas do  mesta. Sedeli v nem dva rumunsti filmovi herci a kdyz zjistili, ze mame hlad, vzali nas do exkluzivni restaurace… Rikali, ze je upoutala kytara a tak jsme musely zase hrat. Rumunum od Transylvanskych Alp az po Cernomorske pobrezi se nejvic libily posmutnele pomalejsi pisnicky. Nejvetsi uspech vsude mela  "Kdyz jeste zcela mlady byl, tak svoji mamu opustil, na Klondike ze prej zlato tam ma bejt...." 

     "Ali, davej pozor!", malem jsem spadla do nejake diry a honem jsem se vratila do skutecnosti.

Nebyla o nic mene zajimava. Mnoho stoleti byly Berberi odevsad vyhazovani a vybijeni. Naucili se umeni jak prezit, at uz v podzemnich dirach nebo Ksourech.

     Ksoury (palace) byly puvodne postaveny na obranu. Byly vzdycky vysoko na skale ci kopci, aby z nich byl dobry prehled pres krajinu, kdyby se blizil nepritel.  Jejich harmonie s krajinou je naprosto neuveritelna. Jsou sestaveny z malych sirokych pokojiku (ghorfas), ktere maji az dve poschodi s kamenymi tocitymi schody. Ksary jsou pomerne daleko od vesnic; kdyz byla vesnice napadena, lide ji opustili a bojovali z bezpeci opevnenych hradeb. Dnes jsou nektere dobre udrzovane, jako ten, kde jsme dneska spali, z jinych jsou uz jenom ruiny....

     Pak napadlo Maria, abychom se zasli podivat do vesnicky, kde jsme byli vcera v noci, do Haddeje (Hadiz). K nasemu udivu jsme shledali, ze je to prekrasna mala oasa se zelenymi palmami a  vodou(ouedem-sezonni rekou). Stalo to za to si zabehnout pro plavky a cele dve hodiny jsme se cachali.. Aspon jsme tam prezili nejhorsi poledni slunce. V oaze zilo nekolik rodin a urcite  vsichni jeji muzsti zastupci od peti do padesati nas museli povazovat za atrakci sezony, i kdyz jsem mela na sobe jednodilne strizlive plavky. Bylo mi jasny, ze jen diky klukum se nikdo neodvazi za mnou lezt.

     Pak jsme se sli rozloucit se starym berberem. S tim satkem na hlave a tetovanim na obliceji mi strasne pripominal pirata. Chybela mu jenom drevena noha a nausnice v uchu. Kdyz jsem to rekla klukum, Marius se zasmal a rekl mi, ze mam naprostou pravdu, ze podle historie byli opravdu Berberi byli kdysi krveziznivi pirati...

Alena Kennedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk