Ale ouha, neuspěješ a narodíš se zase jako žena. Žena, od které se očekává být milá, příjemná, hodná, krásná (ale ne příliš), chytrá (ale ne zase moc). Očekává se poslušnost, skromnost, oddanost, víra a láska. Ale zase ne přílišná, svazující; jen láska, která muži dá svobodu a naději, a nenechá ho usnout na vavřínech.  Očekávání, ano, to je údělem ženy. Očekávání věcí příštích, věcí budoucích, nelehkých a nepředvídatelných, očekávání s velkým Ó, protože kdysi kdosi řekl, že to tak má být. Nikdo už neuvažoval o tom, jestli je to spravedlivé a jestli to očekávání není až příliš nejistá existence. Protože když už něco očekáváme, tak přitom tušíme, že se to stane, máme nejasné představy, jak to bude vypadat a jen okrajově očekáváme, že to bude tehdy a tehdy, podle hvězd, hmyzu nebo podle slupek cibule. Od každé se také už od narození očekává jen to nejlepší: chápání, mytí nádobí, praní, žehlení a tvrdá dřina na budování domácího štěstí. Odměnou jí za to budiž plná náruč mužových propocených košil, montérek, sportovních dresů a zapařených ponožek, které bude milovat stejně jako nenálady a rozmary svého muže. To aby měl důvod lovit onu ženu, zahalenou do podoby něžné, nezkrocené laně s velkýma očima upřenýma na jeho mužnost.

      I od ženy, o které se chci zmínit, se něco očekávalo. I od ní se očekávalo to samé, co od její matky, babičky, prababičky; to samé, co od první ženy na světě a to samé, co se bude očekávat od té nejposlednější ženy.) Jenže pak přišel ON a dal všemu formu. Povznesl blíže neurčené očekávání na konkrétní soupis vlastností, činností a příčinných souvislostí. Postavil ženu na šachovnici a dovolil jí užívat jen bílá pole – aby zůstala průhledná a snadno k nalezení. Zamíchal ji mezi armádu černých a bílých a především určil pravidla. Udělal ji svou královnou a snesl jí k nohám modré z nebe. Výměnou za krasopisně naškrábané očekávání… Pak už jen táhl věží, koněm, pěšáky a vším kolem sebe a očekával.

     Sem tam se však najde žena, která nechce být hnána tím očekáváním a z bílých polí sejde na černá. Povznese se nad daný řád a určí si svá pravidla. Postaví se proti zaběhnutým praktikám a hledá únik, změnu, poslání, podstatu. Vezme do rukou opratě a na čistý list papíru si napíše, co se od ní očekává a začne se ptát: Proč? a Co za to? Tahle to udělala. Malá bílá figurka na šachovnici se pohla proti směru, přestoupila na jiné pole a přeskočila do jiného levelu, než měla rozehrátý. A zahodila za hlavu ono Očekávání.

      Očekávalo se od ní, že nebude přemýšlet o rozmarech té bytosti, co hraje šachy na Velké šachovnici o více než čtyřiašedesáti polích. Že skloní hlavu a přijme svůj osud s vědomím, že to tak má být. Ona však přemýšlela o milionech světů, které existují vedle sebe, rotují kolem svých pomyslných os a když je nějaká náhoda vychýlí trochu ze své osy, tak se prolnou a v životě se „něco“ stane. Život nemá tak přesná pravidla a jednomu promine to, za co jiného krutě potrestá. Ale někdy se figurka ne a ne dostat na volné políčko a člověk pak zůstane kdesi mimo všechny ty světy. (Zvířata jsou rozumná, nepřemýšlejí o šachu a jsou spokojenější. Rodí se, žijí, shánějí si potravu, vychovávají svá mláďata a nezabývají se zbytečnostmi. Stárnou a umírají, přežívají jen nejsilnější. Neptají se proč a za co. Jdou dopředu, nevrací se. Od zrodu k zániku. Nejjednodušší cestou kupředu, žít a přežít. Až nastane čas, odejít. Otázky nekladou.)

     Ale ona se neustále ptala. Ptala se, odkud a kam směřuje. Proč tam směřuje a kudy by se dalo jít lépe a snáze. Hledala cestu, která ji povede mezi dešťovými kapkami a kde se nenamočí. Hledala správné okamžiky, přestupní stanice mezi světy, aby nastoupila na jiný vlak a dojela do jiné stanice.

A také přemýšlela o tom, jak se dostat mezi vyvolené s jízdenkou na jiné vlaky. Ale přestupní stanice zůstávaly dál neviditelné…

     Nikdy se pořádně neohlédla a tak to neviděla. Poskakovala jen po černých políčkách…

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk