„Polly, uvědom si, jak je nádherné, že je nepotřebuješ! Jsi zdravá... A ta ubohá holčička, co je měla dostat, je teď naopak potěšená panenkou. Neboj, svou panenku také dostaneš…“ Když po krátké době její tatínek najednou zemřel, poslala misie holčičku k její náladové a nevrlé tetě – sestře její zemřelé maminky.

     Brzy Pollyanna zjišťuje, že spousta lidí v tetině městě (v Nové Anglii) je stejně mrzutých jako teta. Avšak dívčin nevyléčitelný optimismus (například v případě její "radostné hry", se kterou hledá světlou stránku na každé situaci), přináší mladistvou, veselou změnu do usedlého starého města... Stane se však něco, po čem i Pollyanna zesmutní a přestane se radovat… (Ale nebojte, nakonec vše dopadne dobře.)

    Jistě, tento příběh je naivní; kniha vznikla na počátku dvacátého století v zemi, která tehdy a vlastně dodnes je poznamenána pozitivistickým myšlením. Pro nás, kteří  jsme založením více škarohlídi, je v mnoha směrech nepochopitelná a těžko akceptovatelná. Ale na Pollyanninu hru, kterou jsem už od prvního přečtení téhle knížky převzala za svou, nemohu nikdy zapomenout. Knížku jsem dostala jako malá od své milované babičky.

      Harriet Porterová svým příběhem potěšila už několik generací. Příběh milé holčičky byl také několikrát zfilmován a dnes,

na 1. programu ČT, od 20,- hod.,

bude k vidění zas. Vřele doporučuju – a pokud byste to nezvládli – natočte si ho, uvidíte, nebudete litovat…

P.S. Pro Mary Pickfordovou, která byla první Pollyannou, patřil tento film k jejím nejslavnějším.

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk