Na pitnou vodu zde byl vybudovaný jakýsi prapodivný stojan, kde se dala jak načerpat pitná voda, tak z jiné strany odklopit  víko a vylít do výlevky špinavou vodu. Byla jsem také zvědavá,  jestli mi bude v noci zima. Přeci jen to byly hory a já předpokládala, že v noci se ochladí jako na každých horách. Zima mi nebyla však ani trochu. Jsou to hory, ale v teplém pásmu a noci zde byly příjemné. Na večer při stmívání hrála obloha tolika barvami, které jsem tady nikdy neviděla, že jsem chvíli jen tak seděla a snažila si ty barvy vrýt do paměti. Vyspala jsem se velice dobře a těšila se na ráno.

     Byly dvě možnosti jak kaňon poznat. Jedna byla projít jej pěšky a druhá objet na kole několika kilometrový okruh. Protože jsme s manželem i nadšení turisti, rozhodli jsme se pro možnost první a vydali se na pěší túru. Autobus nás zavezl na parkoviště Point Sublime, kde jsme se napojili na Martelovu cestu vedoucí do kaňonu. Velký kaňon řeky Verdon patří mezi nejvelkolepější přírodní výtvory Evropy. Stěny dosahují hloubky 200 až 700 metrů. Samotný kaňon je dlouhý 25 km, ale my jsme měli projít část dlouhou 13 km a pak vystoupat k chatě  Chalet de la Maline. Spodní šíře kaňonu kolísá od 8 do 90 metrů, v horní části je široký 200 m až 1,5 km. Martelova stezka zpřístupňuje  nejkrásnější partie kaňonu i samotné dno. Do tunelu, který je dlouhý 700 m je dobré si  vzít baterku.  

     Počasí nebylo nejlepší, drobně mžilo, ale bylo teplo. Déšť nakonec ustal a někteří  odvážlivci se i vykoupali v řece. V létě je tato trasa hojně navštěvovaná turisty a nebyly ani výjimkou české rodiny s dětmi. Pro mne osobně bylo nejhorších posledních pár metrů, kdy jsem před sebou viděla chatu Chalet de la Maline a jazyk měla až na vestě. Manželovi jsem řekla, že pivo si tam dám, i kdyby stálo 10 EU. Pivo tolik samozřejmě nestálo a já si jej vypila  na terase chaty.

     Na kávu jsme se přesunuli dovnitř chaty a tady mě naprosto okouzlil její interiér. Vždy jsem byla zatížená na francouzský styl bydlení a tady to bylo tak útulné, že bych tam vydržela sedět a popíjet vynikající kávu i několik hodin. V místnosti byl samozřejmě prodejní pult, několik různorodých stolů, lavic a židlí, pak dvě staré skříně, klavír, starožitný prádelník, kde byly časopisy a knížky, na stěnách obrázky a v několika kameninových nádobách sušené květiny. Na vysokých oknech visely květované závěsy, které půvabně rámovaly výhled ven,  na kaňon. Kávu mi podali v širokém kameninovém hrnku s vynikající smetanou. Dodnes na tu kávu vzpomínám a myslím si, že ta smetana musela být domácí.

     Čekalo nás ještě 8 km do kempu. Vedoucí se nad námi slitoval a mobilem po větších problémech zavolal autobus. Byl to ještě pěkný kus cesty, navíc po silnici a tak se nám ulevilo a tento čin jsme velmi kladně hodnotili. Navečer v kempu jsme se postupně scházeli, turisti i ti, jež si dali pěkně do těla na kole (celý okruh byl asi 86,5 km). Zpozorovali jsme, že nad horami se začala obloha temně zabarvovat.  Nevšímali jsme si toho, vytáhli kytaru a začali se |“společensky uvolňovat“.

     Obloha se zatáhla zvláštně ocelově modro fialovými mraky a vypadalo to na pořádnou bouřku. Přemýšleli jsme, kam se schováme, protože hra se nám zalíbila a nechtěli jsme se jí vzdát. Bylo nám jasné, že do malilinkatého iglú se nevlezeme a tak jsme vzali útokem umývárnu. Byla zděná, několik metrů dlouhá, u jedné stěny byla zavěšena umyvadla a z přístupové strany byla otevřená do prostoru jako balkon.   

     Nikdy v životě jsem něco tak živelného nezažila. Během chvilky tam bylo naskládáno 50 lidí i se  sedátky a židlemi, v umyvadlech se chladil různorodý alkohol, hrálo se na kytaru a zpívalo. Vynikající atmosféra. Venku se „čerti ženili“, lilo jako z konve. Najednou se tam objevila francouzská mládež s košem špinavého nádobí v ruce a šokovaně zírali na to, co se tam odehrává. Udělali jsme jim místo a oni ohlížeje se vyděšeně přes rameno, prováděli očistu svých hrnců. Pořád nechápali. Domluvili jsme se a francouzsky jim k nádobí zazpívali dvě písničky. Začali se usmívat a konečně jim došlo, že jsme asi  praštění. Jaké bylo naše překvapení, když se vrátili v hojnějším počtu a chtěli se družit. Chtěli s námi zpívat a možná i popíjet alkohol. Ten jsme jim nedali (nebyli jsme lakomí, ale měli jsme sami málo), ale něco málo zazpívali a oni projevili zájem o naše mladá krásná česká děvčata. Rojili se kolem nich jako vosy...

      Co budu líčit, byl to nezapomenutelný mejdan s nezapomenutelnou atmosférou.

     Déšť ustal a tak jsme šli spát. Sotva jsme se nasáčkovali do stanů a spacáků, začalo opět pršet a pršelo bez přestání až do rána. Já nespala celou noc v obavách, jak bude vše promočené a uvažovala, jak to budeme sušit. Ráno jsem vykoukla opatrně ze stanu, bylo už po dešti. Ručníky, které jsme měli na šňůře pod stromem,  byly dokonce absolutně suché. Na zemi ani jedna kaluž. Všude bylo totiž takové sucho, že se veškerá voda okamžitě vsákla do půdy.

     Jen vlhká tráva trochu připomínala noční liják.

Ivana Lichtfangová, Morava

linkuj.cz vybrali.sme.sk