„Fakovala“ jsem jak nejhorší povaleč. „Šitovala“ jsem, a vůbec nechápala, že jsem vulgární.  

Pak jsem se naučila názvy koření, a názvy jídel. Bez toho bych byla i jako kuchařka znemožněná. Měla jsem jen anglickou kuchařskou knížku, a blbou paměť. Největší trapasy jsem  však absolvovala „mezi lidmi“. Ovšem – za jeho přítomnosti. Byla-li bych sama, bezpečně bych proplula, s úsměvem a šarmem.

     Vedle něho jsem byla jako kopyto, jako dement, který se sice usmívá, ale tak neskonale blbě, že mne považovali snad za pacienta psychiatrické kliniky na propustce. Bezpečně jsem zvládla návštěvu plniče plynu, který se předem řádně ohlásil (to abych ho nezastřelila!), konverzovala jsem i se zástupci pojišťovny, kteří přišli odhadnout cenu domu. Protože jsem byla sama doma!

     Moc se jim u nás líbilo a já byla přesvědčena, že to je díky mému vlastnoručně vyrobenému prostírání, precizně zrenovovanými sedačkami na židle, záclonkami a různými drobnými ženskými úpravami v interiéru. Snažila jsem se sladit vše dle mého vkusu, protože zelené květy na záclonce, slunečnice na sedačkách a barevné prostírání se přímo rvaly s polštářky na sedačce, kobercem a barvou nábytku. Po pár měsících jsem změnila vše k mé spokojenosti, sjednotila barevné ladění, upravila různé rušící zbytečnosti a začalo se mi tam líbit úplně nejvíc.

     To už byl opravdu můj domov!

     Po prvním mém švadleneckém pokusu jsem hned druhý den dostala dárek. ON koupil šicí stroj, pro mne, abych se mohla vyřádit. Ještě ho mám schovaný… A to byly ty situace, kdy jsem nevěděla, jak se chovat!

     Den předtím jsem dostala vynadáno, když jsem nechala hrát rádio i ty dvě minuty, co jsem odešla na zahrádku pro petrželku. Šetřit se prý musí…. Měla jsem ho vypnout! ( netuším, kolik centů jsem takto prošustrovala, asi moc…) Předtím jsem byla napadena, jak hýřím a plýtvám, když vylívám tři dny starý čaj! Proč jsem ho nevypila? Šetřilo se na vodě, na elektřině, šetřilo se práškem na praní, na sušičku jsem se jen dívala, protože venku bylo krásně a na šňůře to uschne taky. Chápala jsem to. Nepracovala jsem, a tak celou domácnost musel nést na svých bedrech on. Pak mne ovšem iritoval dary a dárky, které jsem vůbec nechtěla, nepotřebovala a netušila, že je pořídí.

     Nosil mi dárky, a hodně!

     Největší radost mi však udělal, když mi jednou přinesl kytičku natrhaných květin, které nasbíral po cestě z práce domů. Květinek tam bylo málo. Kde se nezalévalo, bylo nesmírné sucho, vyprahlo. Takže těch pár něžných květů bylo pro mne darem největším.

     Ráno jsem však nikdy netušila, jestli bude den šetřící, kdy každý cent bude protřepáván a prodiskutováván, nebo den rozhazovačný, kdy jsme jeli na večeři do čínské restaurace, dostávala jsem dost drahé věci, telefonovalo se „do zbytku světa“, a den probíhal ve znamení lásky, úsměvů a pohody. Střídání těchto jeho nálad bylo tak nepředvídatelné, že jsem byla už unavena sledovat první příznaky. Stejně jsem je tehdy nedokázala určit. U epileptika poznáte, kdy se záchvat blíží, dá se to vypozorovat. U něho se záchvaty objevovaly náhle.

     V tomto bludu jsem žila, než jsem odhalila spouštěcí mechanizmus. AŽ jsem ho objevila, bylo už pozdě. Zatím jsem tedy žila v nevědomosti, která však byla pro mne téměř vraždící. Nechápala jsem. Nerozuměla už ničemu….

Daisy Bergerová, Ostrava

linkuj.cz vybrali.sme.sk