Třeba jak jsme s Garym jeli po Oklahoma turnpike, pravý pruh na dálnici byl projetý, v levém uježděný sníh a my jeli a jeli. Tu a tam jsme viděli stejné blázny jako jsme byli my, kteří už nejeli, ale čekali, až je někdo vytáhne z příkopu. Ze srázu u dálnice jsme viděli truck s dvěma vleky krásně zaparkovaný v přírodním dolíku, kam se sotva vešel a odkud vyjet nemohl. Jak se tam dostal a nepřevrátil se při tom, nevím. Ale byl tam. Pak kus dál, už v Missouri, se jede lesem a my koukáme na stopy ve sněhu, jak někdo sjel doprostřed dálnice, pak přes protisměr a tam bylo jen vidět nový průsek v lese, ze kterého kouká zadek traileru…

      Nevíme, co se řidiči stalo a snad je i lépe nevědět. Jindy jsme zase, už s jiným žákem, sjížděli z arizonského Flagstafu do Phoenixu. Silnice vede s prudkých kopců, žáček do mně dul, abych jel pomaleji, bál se. Já ho přesvědčoval, jak ty kopce znám a že to není tak prudké a nic, absolutně nic se nemůže stát, mám to v rukách… Věřil jsem tomu až do chvíle, než se za zatáčkou objevil truck, který, nevím proč, blokoval pravý pruh a ještě půlku levého. Nevím, jak jsme se tím místem v kouři vlastních hořících brzd procedili…

     Těch věcí, které nechci vědět, nějak při vzpomínání přibývá, a jsem rád, že já už nikam nemusím. Přesto se tu a tam zasteskne, tahle práce je jako droga. Člověk by chtěl přestat a přitom nemůže. Nesmějte se mi, to potvrdí každý, tu práci dělal. Já sám říkám, jak rád jsem, že už nemusím. A přitom bych tak rád ještě jednou, naposled, tu Ameriku přejel. Vzal bych sebou moji Aničku a jeli bychom na rodinný výlet.

     Já vím, že by nechtěla, ale já bych ji přemluvil. Ještě jednou si to zkusit. Naštěstí je to neproveditelný nesmysl, musel bych znát někoho kdo má svůj truck a kdo je nezávislý, tedy nemá žádnou smlouvu s podnikem. A pokud bych i snad někoho takového našel, a já nehledám a nevyptávám se, musel by být ochoten riskovat svou budoucnost a půjčit mi svůj truck. Těžko někdo takový je. A tak jsem si vymyslel vlastní lék. Když na mne zase padne smutek, zajedu si do jednoho z místních obchodů s trucky, na kus pozemku, kde jsou vystaveny ty ojeté. Je odtamtud výhled na dálnici, trucky tam stojí nezamčené. Do jednoho si vlezu, sednu si za volant a vzpomínám. Film o Americe za volantem mi běží před očima, pomyslná silnice ubíhá pode mnou. Je zvláštní, jak si ruce a nohy pamatují, kde páky a pedály jsou, pravá ruka se nikdy nesplete a vždy neomylně klesne na řadící páku.

     A pak to přijde. Dostaví se ten pocit marnosti a opuštěnosti na silnici a já s čerstvou husí kůží na zádech vystoupím, sednu do svého auta a jedu domů. Přitom koukám kolem sebe na ty mučící stroje jedoucí kolem, a jen se tetelím a říkám si – já už nemusím. A je mi zas na nějakou dobu dobře. A někdy si ani nemusím jít posedět do trucku. Stačí si v mém autě zapnout CB radio a poslouchat.   

     Poslouchat jak a co si řidiči povídají, brrrrr. Já už nemusím…

Michal Málek, Boise, Idaho

konec I. části (druhou budete číst, až Michala uprosíme, aby ji napsal)