Jala jsem se vše rovnat, žehlit, a přemýšlela jsem, jak tuto „mimořádnou“ událost oznámit svému vrchnímu veliteli. „Nejlepší bude vzít to s humorem“, říkala jsem si. „Nestala se přece žádná tragedie, pojmu to s úsměvem, třeba se připojí“. Jako bych už dávno nevěděla, že smysl pro humor v naší nové rodině se vytratil už dávno. Někam!?. „Miláčku, představ si, ve své pečlivosti jsem ti radši vyprala všechno najednou, i doklady“, rozverným hlasem jsem utrousila, když jsem šla kolem něho. Chvíle ticha. Co následovalo potom, už nemám seřazeno podle pořadí, zůstal jen výsledný dojem.

     To nebyl řev. To byl uragán! Stál na schodech, já pod ním, a nepříčetně řval. Mimo jiné jsem zaslechla větu, která mne úplně rozhodila: „To Katy se to nestalo za celých dvacet let!“, dorazil mne. Mě se to nestalo celých čtyřicet let, říkala jsem si v duchu. Fakt, že jsem se klepala strachem, že jsem nebyla schopna žádné reakce, že jsem dostala třesavku a útroby se mi sevřely do trojúhelníku už dnes pochopit nemohu.

     Byla jsem prostě vyděšená jak nevinný před popravou. Hrozně. Odešla jsem na „svůj“ kámen do lesa, ale nebyla schopna brečet. „To přece není normální!“, napadlo mne. Asi jsem se zbláznila, takový strach jsem neměla nikdy, ani před zubařem! A to byl vždy strach největší. Já jsem se ho bála! Nebyla jsem schopna zanalyzovat situaci. Skutečností zůstává, že jsem byla: emočně, finančně, absolutně na něm závislá, neschopna samostatného života bez něho, slepá, hluchá, němá, a dokonce i analfabet, protože co němý napíše, já nemohla, neovládajíce řeč tuzemskou, zcela paralyzována nejen jeho, ale také svým chováním, pro mne v zcela neřešitelné situaci.

     Neměla jsem kam jít. Neměla jsem si s kým o tom popovídat. Já už jsem nemohla vůbec nic! Už byla tma, když jsem se připlížila zpátky domů. Za velkým oknem seděl ON, večeřel a koukal na televizi. Já polomrtvá stála před tímto obrazem, a nechápala jsem nic. Hlavně sebe. Co se to se mnou stalo? Když jsem vešla do kuchyně, po chvilce se ozval: „Jestli sis myslela, že tě půjdu hledat, tak si na velkém omylu. Takové trucování trpět nebudu“. Howg. Děl můj milovaný. Že by mne šel hledat mne skutečně ani nenapadlo. Přesto jsem očekávala něco jiného, než takové suché oznámení a hlavně vlastně jasná informace: „Moc si holka nevyskakuj, tady jsem pánem já, co já řeknu, tak bude, ty máš jediné právo. Držet hubu a krok.“ Ještě jsem držela obé pár měsíců, ale bylo to čím dál těžší.

     Přestávala jsem rozumět. Už ne jen televizi a povídání v rádiu. Nerozuměla jsem již ničemu.

Muž, za kterým jsem jela, byl velkorysý, štědrý, s obrovským smyslem pro humor. Tolerantní a chápavý. Prožívala jsem překrásné dny, kterými prosakovaly drobné divné a zvláštní historky. Vůbec jsem je nebrala vážně. Musel to být nějaký omyl! Asi jsem špatně spala. Nebo je unavený. Má moc starostí…. Prostě, něco bylo wrong, a chyba byla určitě ve mně!  Pátrala jsem, co se děje. Což o to, chyb jsem měla habaděj, kupu, přehršel. A vyráběla jsem další! Kde jsem však dělala chybu, že už jsem se tak často nesmála? Že už jsem se tak dětinsky netěšila na jeho příchody? Že jsem měla strach, když se mi cokoliv nepovedlo? Zvláštní, nevysvětlitelný strach?

      „Chceš dietní colu?“, zeptala jsem se jen tak, při pochodu kolem lednice. „KHOUK!“, zavrčel. „Dájet khouk!“ Aha, dnes bude tedy den, kdy se budeme pokoušet konverzovat anglicky.

Čas od času se to stávalo. Moje prvotní snaha „učit se“ brzy ztroskotala na nedostatku času. Divné! Ale lítala jsem od rána do jeho příchodu jak hadr na holi, nezastavila jsem se, a NIC jsem neudělala! JEN pořádek v domě, navařila, vyprala – a napsala pár dopisů domů. Neustále jsem měla učebnici na stole, slovník na křesle, ale když už jsem měla všechno hotovo, neměla jsem chuť.

     Čas jsem měla přesně rozfázovaný, abych splnila všechno, co jsem si myslela, že on si myslí, že bych měla udělat. „Bez angličtiny tady umru“, vyčítala jsem si každé ráno. „Dneska začnu. Přece nejsem béčko!“ Jenže! Když jsem byla sama, docela jsem žvatlala. S kočičkou, s kolibříky, s jeleny. Chytala jsem už první slova v televizi, pouštěla jsem si rádio, a měla jsem radost, když jsem pochopila, že zrovna teď hlásí, jaké bude počasí. Kdykoliv jsem však cokoliv řekla před NÍM, třeba jsem se chtěla pochlubit, jaké dělám pokroky, stalo se něco divného. Již při prvním slově mne zarazil, a vysvětloval, co dělám špatně, jak nemožný mám přízvuk, a nedej bože, stvořila-li jsem větu! Nastala přednáška, ze které jsem si stejně nic nepamatovala. „Khouk“, opakovala jsem tedy po něm. Když anglicky, tak anglicky! „KHhOUK!“, už zvýšil hlas. Nechápala jsem. Opakovala jsem tedy to blbé khouk znovu. Po čtvrté opravě už zařval: „To tam neslyšíš to ´h´?“ Snaživě jsem khoukovala, ale už mne neposlouchal. Odešel znechucen mou neschopností rozpoznat malé h ven.

     Já jsem tam nejen slyšela ´h´, ale slyšela jsem ještě něco, co jsem neznala.

Daisy Bergerová, Ostrava

linkuj.cz vybrali.sme.sk